Pohádky Karla Jaromíra Erbena 
Byl jednou jeden král a byl už starý a měl jen jednoho syna.
Toho syna k sobě povolal a řekl: "Než mne pochováš, rád bych viděl tvou budoucí manželku."
A králevic řekl: "Nemám nevěstu, neznám žádnou.
I sáhl starý král do kapsy a vytáhl zlatý klíč.
"Jdi nahoru do věže, rozhlédni se a pak mi pověz, kterou bys rád."
Králevic otevřel dveře a vstoupil do veliké okrouhlé síně.
Kolem ve zdi dvanáct vysokých oken ve zlatých rámech a za každým oknem dívka, jedna krásnější než druhá.
Jen jedno z těch oken bylo zastřeno bílou plachtou. Odhrnul ji a zde stála dívka ze všech nejkrásnější.
Ale smutná, jako by vstala z hrobu.
"Tu chci a žádnou jinou," vykřikl princ.
A jak to vyslovil, všechny ty obrazy zmizely.
Když potom řekl otci, kterou pannu si vyvolil, zasmušil se starý král a řekl: "Ta je v moci zlého černokněžníka v zakletém zámku. Ještě nikdo se odtamtud nevrátil."
Ale dané slovo je zákon. "Jdi a zdráv se mi domů vrať!"
Princ si jel tedy pro nevěstu. Jel hustým lesem, až se mu cesta ztratila.
A tu slyší za sebou hlas: " Hej, počkejte! Vemte mě do služby. Nebudete toho litovat."
"Kdopak jsi a co umíš?"
" Jmenuji se Dlouhý a umím se natahovat."
"Co je mi to platné, když mě z toho lesa nevyvedeš?"
"To je lehká věc," řekl Dlouhý a natáhl se.
Tam tou stranou máme nejkratší cestu ven. A než se králevic nadál, byli z lesa venku.
"Támhle jde, pane, můj kamarád. Toho byste měl taky do služby vzít."
Byl to chlapík zavalitý, břicho jako soudek.
"Já, pane, jmenuji se Široký a umím se rozšiřovat," volal Široký a počal se nadýmat.
"Dost, dost," volal králevic. "Pojď se mnou!"
Šli a šli, až přišli k vysokým skalám. A tam potkali jednoho a ten měl oči zavázané šátkem.
"Pane, to je náš třetí kamarád. Vezměte ho do taky služby."
"Proč máš oči zavázané?" ptal se králevic.
"Se šátkem vidím jako jiní bez šátku. Když si ho sundám a na něco se podívám, rozskočí se to na kusy. Říkají mi Bystrozraký."
"Pověz mi tedy, co dělá moje nevěsta?"
"Za železnou mříží, na vysoké věži černokněžník ji střeží."
"Kdos dobrý, pomoz mi ji vysvobodit," řekl králevic.
A oni slíbili, že mu pomohou. A když se slunce schylovalo k západu, vešli do zakletého zámku. Všude kolem bylo plno lidí, ale nikdo z nich se nehýbal. Byli zkamenělí. Vešli do jídelny. Prostřený stůl byl připraven. A když nikdo nepřicházel, pustili se do jídla a pití, co hrdlo ráčilo. Když se najedli, rozrazily se dveře a vstoupil černokněžník. Místo opasku tři železné obruče. Vedl překrásnou pannu.
Králevic ji hned poznal, ale než mohl promluvit, ozval se černokněžník: "Vím, proč jsi přišel. Budiž. Pokud ji dokážeš po tři noci uhlídat. Když ne, zkameníš i se svými pomocníky jako všichni před tebou."
A odešel. Králevic si umínil celou noc nespat, aby mu nezmizela. Ale za chvilku začali všichni
dřímat a prospali celou noc. První se ještě před svítáním probudil princ. Královna byla pryč.
"Nestarejte se, pane," řekl Bystrozraký. "Sto mil odtud je les, uprostřed něho starý dub a na něm žalud. Ten žalud je ona. Ať mě Dlouhý vezme na ramena a dostaneme ji!"
Dlouhý si ho hned naložil a šel co krok, to deset mil.
Neminula chvíle a už podával princi ten žalud: "Pane, pusťte ho na zem!"
Králevic to udělal a v tom okamžení stála dívka vedle něho. Rozlétly se dveře, černokněžník vešel do pokoje. Ale když spatřil princeznu, zamračil se a třesk! Jedna železná obruč na něm praskla a odskočila. Pak vzal pannu za ruku a odvedl ji pryč.
Druhý den přivedl zase černokněžník dívku. A přestože si přátelé umínili, že tentokrát neusnou, spali zas. Králevic budil hned Bystrozrakého: "Vstávej! Kde je princezna?"
"Dvě stě mil odtud je hora, v té hoře skála, v té skále drahý kámen a ten kámen je ona."
Dlouhý ho hned vzal na ramena a šel co krok, to dvacet mil. Bystrozraký pak upřel na horu své žhavé oči, hora se rozsypala a v písku mezi nimi se třpytil drahý kámen. Ten vzali a králevici přinesli. Jak ho na zem pustil, stála tu dívka zas. Když ji pak černokněžník uviděl, zajiskřily mu oči a třask! Zas jedna železná obruč na něm praskla a odletěla.
Třetí večer přivedl černokněžník princeznu, podíval se králevici výsměšně do očí a prohodil: "Uvidí se, kdo zvítězí. Jestli ty nebo já."
Aby neusnuli, rozhodli se, že budou raději celou noc chodit. Ale nic platno. Usnuli v chůzi a ráno byla dívka pryč.
"Vstávej, Bystrozraký! Kde je princezna?"
Ten ale dlouho hleděl ven.
"Daleko je, pane, daleko. Tři sta mil odtud je černé moře, na dně toho moře leží skořepina, v ní zlatý prsten. A ten prsten je ona. Dnes bude muset s námi i Široký jít."
Dlouhý vzal na jedno rameno Bystrozrakého, na druhé Širokého a šel co krok, to třicet mil. Když přišli k černému moři, povídá Široký: "Počkejte, kamarádi, pomohu vám."
Lehl si na břeh a pil. Za chvíli byla voda tak nízká, že Dlouhý lehce dosáhl na dno a skořepinu vynesl. Vzal kamarády na záda a pospíchal zpátky. Zatím bylo králevici na zámku těžko. Sluneční záře už stoupala za horami, a princezna nikde. Jak slunce vyšlo, rozletěly se dveře, na prahu stál černokněžník a vida, že dívka tu není, šeredně se zachechtal.
Ale vtom cvrnk!
Dlouhý prohodil oknem zlatý prsten a v tom okamžení tu stála princezna zas. Černokněžník zlostí zařval, až se zámek otřásl a prásk! Třetí železná obruč na něm pukla a odskočila. Proměnil se v havrana a vyletěl roztlučeným oknem ven.
A tu hned ta krásná panna princi děkovala, že ji vysvobodil.
Hned potom se vydali na cestu domů ke starému králi. Ten plakal radostí, když svého syna uviděl.
A pak byla veliká svatba. Když bylo po ní, ohlásili se u mladého krále naši tři kamarádi, že půjdou
zas do světa hledat práci. Přemlouval je, ať u něho zůstanou, že nebudou muset do smrti nic dělat. Ale jim se takové líné živobytí nelíbilo. Rozloučili se a šli přec.
A od té doby se někde po světě toulají.
