Dvě TeReziA pKučera
jsme rodina Kučerova. Máme rádi pohádky všeho druhu a taky je někdy rádi literárně a výtvarně přetváříme. Rozšířený profil Tereza (16 let).
Jezinky na Déčku
Pohádky Karla Jaromíra Erbena 
Byl jednou jeden chudý hoch, sirotek, neměl otce ani matky a musil jít sloužit, aby byl živ.
Dlouho chodil, nikde nemohl práci najít, až jednoho dne přišel k nějakému stavení o samotě pod lesem.
Na prahu seděl starý dědoušek, šátek přes oči. Byl slepý.
Kozy v chlívku mečely a dědoušek řekl: "Rád bych vás, ubohé kozičky, na pastvu dovedl, ale nemohu,
nevidím. A nemám nikoho, abych ho s vámi poslal."
"Dědoušku, pošlete mne," ozval se hoch. "Já vám ty kozičky budu pást a vám taky rád posloužím."
"Kdopak jsi? A jak se jmenuješ?"
A hoch mu všecko pověděl, a že mu říkají Janeček.
"Dobře, Janečku, vezmu tě. Ale nejdříve mi ty kozy na pastvu vyžeň. Ale tam na tu hůrku v lese je nevoď! Přišly by na tě jezinky, uspaly by tě a pak by ti vzaly oči, jako to udělaly mně."
"Nic se, dědoušku, nestarejte. Mně jezinky oči nevezmou."
Poté pustil kozy z chlívka a hnal je na pastvu.
První a druhý den pásl pod lesem.
Ale třetího dne řekl sám sobě: "Co bych se bál jezinek? Poženu, kde je lepší pastva."
0001pt;line-height:
normal">Pak si uřízl tři zelené proutky ostružiny, schoval do klobouku a hnal kozy zrovna do lesa na tu hůrku.
Tam se kozy rozběhly po pastvě a Janeček si sedl do chládku na kámen.
Dlouho neseděl, a nenadále, kde se vzala, tu se vzala, stála před ním krásná panenka, celá bíle oblečená, vlasy po zádech pěkně rozčesané, černé jako havran, a oči jako trnky.
"Pozdrav Pán Bůh, mladý pasáčku," povídá. "Hleď, jaká jablíčka rostou v naší zahrádce. Tu máš, jedno ti dám, abys taky věděl, jak jsou dobrá." I podávala mu červené jablíčko.
Ale Janeček věděl, že kdyby to jablíčko vzal a snědl, že by usnul a že by mu potom oči vzala.
I řekl: "Děkuju pěkně, krásná panenko. Můj hospodář má v zahradě jabloň, rostou na ní ještě pěknější
jablíčka. Dost jsem se jich najedl."
"Nu, když nechceš, nebudu tě nutit," řekla panenka a odešla.
Za chvíli přišla jiná, ještě krásnější panenka.
Měla v ruce pěknou červenou růži a řekla: "Pozdrav Pán Bůh, mladý pasáčku. Hleď, jakou jsem tamhle na mezi utrhla krásnou růžičku. A jak pěkně voní! Přivoň si taky."
"Děkuju pěkně, krásná panenko. Můj hospodář má v zahrádce ještě pěknější růžičky. Navoněl jsem se jich dost."
"No, když nechceš, nech tak!" řekla panenka celá rozhněvaná, obrátila se a zas odešla.
Po některé chvíli přišla třetí panenka, nejmladší a ze všech nejkrásnější.
"Pozdrav Pán Bůh, mladý pasáčku!"
"Děkuju pěkně, krásná panenko!"
"Věru, švarný jsi hoch," řekla panenka. "Ale byl bys ještě hezčejší, kdybys měl vlásky pěkně učesané. Pojď, já tě učesám!"
Janeček neříkal nic. Ale když panenka k němu přikročila, aby ho česala, vzal z hlavy klobouk, vytáhl z něho jeden proutek ostružiny a šup! Uhodil panenku po ruce.
Panenka dala se do křiku: "Och, pomozte, pomozte!" Začala plakat a z místa se nemohla hnout.
Janeček nedbal nic na její pláč a svázal jí ostružinou ruce.
Tu přiběhly ty druhé dvě panenky, a vidouce sestru chycenou, začaly Janečka prosit, aby ji jen rozvázal a pustil.
"Rozvažte si ji samy!" řekl Janeček.
"Och, nemůžeme. Máme měkké ručičky, popíchaly bychom se!"
Ale když viděly, že hoch jinak nechce, šly k sestře a chtěly ostružinu rozvázat.
Vtom Janeček přiskočil a šup, šup! Uhodil je taky proutkem a pak jim oběma svázal ruce.
"Hleďte, mám vás, vy zlé jezinky, co jste mému hospodáři oči vzaly."
Poté běžel domů k hospodáři a řekl: "Dědoušku, pojďte! Našel jsem někoho, kdo vám zas vaše oči dá."
A když přišli na tu hůrku, řekl té první jezince: "Teď mi pověz, kde jsou dědouškovy oči! Nepovíš-li,
vhodím tě tuhle do vody!"
Jezinka se vymlouvala, že neví, a Janeček ji chtěl vhodit do řeky, co tam pod hůrkou tekla.
"Nech mne, Janečku, nech mne," prosila jezinka. "Já ti dědouškovy oči dám." I vedla ho do jedné jeskyně, kde byla veliká hromada očí. Velikých i malých, černých, červených, modrých i zelených.
A dvě z té hromady mu vybrala.
Ale když Janeček je dědouškovi vsadil, začal ubohý naříkat: "Och běda, běda, to nejsou moje oči.
Vidím samé sovy."
Janeček se rozhněval, jezinku popadl a vhodil do vody.
Potom povídá té druhé: "Pověz ty, kde jsou dědouškovy oči!"
Ta začala se taky vymlouvat, že o nich neví. A když jí hoch pohrozil, že ji taky do vody hodí,
vedla ho zas do té jeskyně i vybrala mu dvojici jiných očí.
Ale dědoušek zase naříkal: "Och, to nejsou moje oči. Vidím samé vlky."
I stalo se druhé jezince jako té první. Jen se nad ní voda zavřela.
"Pověz mi ty, kde jsou oči dědouškovy?" řekl Janeček té třetí, nejmladší jezince. Tu ho taky vedla k té hromadě v jeskyni a dvojici očí mu vybrala.
Ale když byly vsazeny, zase dědoušek bědoval, že to nejsou jeho oči: "Vidím samé štiky!"
Janeček vida, že ho též obelhala, chtěl ji taky do vody hodit, ale jezinka prosila ho s pláčem: "Nech mne, Janečku, nech mne, já ti ty pravé dědouškovy oči dám." I vybrala je zespodu celé hromady.
A když je Janeček dědouškovi do důlků vsadil, vykřikl dědoušek radostně: "To jsou moje oči! Chvála Pánu Bohu! Teď zas dobře vidím."
Potom Janeček a ten dědoušek byli spolu dobře živi.
Janeček pásal kozy a dědoušek dělal doma syrečky.
A pak je spolu jedli.
A ta jezinka potom se už nikdy víc na té hůrce neukázala.
www.ceskatelevize.cz/ivysilani/11646508825-pohadky-karla-jaromira-erbena/217543110100004
