Před dávnými časy v malém údolíčku stávala chaloupka mezi černými lesy.
Tam uhlíř se ženou a synkem bydlel. Po dědinách uhlí rozvážel.
Žena zatím doma předla a zlé řeči k synu vedla. Nebyl téhle matce mil, jmenoval se Jaromil.
Maminka mu umřela. Macecha ho nechtěla.
Ovce, kozy pásával, rád se s nimi toulával.
Když se toulal po lesích, pěstoval tam mnoho kvítků voňavých.
Zahrádku si udělal, dobře o ni pečoval.
Plot ze stromků kolem měl, tam jednou ptáčka uviděl, jakého svět neviděl.
Za ptáčkem do skály vešel a krásnou zahradu našel.
V zahradě spousta malinkatých lidí a všichni se rádi vidí!
"Pomoz květy zalévat, pak si můžeš s námi hrát!"
Narciska Jaromila zahradou provedla a ke královským rodičům ho zavedla.
"Chtěl bys králem být a bez starosti si žít?"
"Kdybych králem byl, staral bych se ze všech sil, aby zahrada si dobře žila a svou krásou lidská srdce potěšila."
"Král musí o celou zemi pečovat! Jako otec má své děti rád."
Když Jaromil Narcisku poslouchal, za pravdu jejím slovům dal.
"Ačkoli nebudu nikdy král, tvoje slova jsem si zapamatoval."
Potom šel Jaromil s Narciskou do zahrady, kde dlouho chodili mezi stromy a květinami.
Krásná víla z hlubiny na vodu vyplavala a Jaromilovi perlovou mušli darovala.
"Mušli si dobře schovej a na pomoc perlou mne přivolej!"
Jedno děvčátko z ohně vyšlo a k Jaromilovi s lahvičkou přišlo.
"Až budeš ode mne pomoc chtít, stačí jen lahvičku otevřít!"
Nato se s Narciskou nazpátek odebrali a přišli zas do zahrady.
"Budeš se muset rozloučit, s námi tu nemůžeš navždy být!"
"Ale mně se tady tolik zalíbilo, zůstat u vás by mne moc potěšilo!"
"Vy lidé se mezi nás nehodíte, a proto jen po světě chodíte."
Jaromil se s každou květinou loučil a plakal lítostí, jakoby ji navždy opustil.
Narciska ho za ruku vzala a pecku mu do ní dala.
"Na rozloučenou ode mne zlatou pecku máš, jadýrkem mne k sobě přivoláš!"
S Narciskou se rozvážně loučil Jaromil: "Neboj se, Narcisko, nikdo se o vás nedoví."
Nato mu Narciska podala ruku pravou a dotkla se skály levou.
Vtom se skála otevřela a Narciska v ní zmizela.
Jaromil na polích před sebou uviděl dobytek, a za nimi v dáli několik chaloupek.
Tam se hned Jaromil vybral, aby se na cestu domů vyptal.
U sedláka přes noc spal a hned ráno do města pospíchal.
V hospodě si chvilku poseděl a o královské dcerce se tam dověděl.
"Král jedinou dceru má, je ale slepá a němá."
Překrásná byla zámecká zahrada, ale všude jen černá barva.
V zahradě Jaromil stařečka oslovil.
"Kdybyste chtěl pomocníka, rád bych dělal zahradníka!"
Zahradník věděl tři věci, jak princezně pomoci.
Jaromil před králem promluvil:
"Rád bych vám princeznu uzdravil. Ale nesmíte zkoumat, co se dít bude, nebo to nic platné nebude!"
Král mu dal princeznu na starosti: "Jestli ji uzdravíš, dám ti celé království!"
V mušli byla skryta síla, tu princezně dala víla.
Z lahvičky vyšlo ohnivé děvčátko a princezně se vrátil zrak zakrátko.
Od Narcisky jablíčko princezna dostala, aby říci dokázala, že chce Jaromila za muže a bez něho žít nemůže.
Když mladého krále korunovali, Jaromilovi zlatou a princezně z růží a lilií korunu dávali.
Jaromil panoval spravedlivě, mírně a rozumně.
Na Narcisku nikdy nezapomněl a na její slova si často vzpomněl.
S upřímným srdcem dlouhé panování mu lid přál, neboť byl on více otec, nežli král.
