O Popelce na Déčku

ČTENĺ DO OUŠKA NA DÉČKU 

O Popelce

BOŽENA NĚMCOVÁ

Na jednom statku žil bohatý vdovec a ten měl jedinou dceru. Protože na hospodářství sám nestačil, brzy si přivedl do domu druhou manželku a s ní také její dvě dcery.

Nová paní domu byla panovačná a lakomá, a tak stárnoucího muže brzy utrápila.

Dceři nastaly krušné časy. Macecha vládla domu a dívka musela celý den uklízet a pomáhat v kuchyni,
takže pro samý popel nebylo poznat, jestli je hezká nebo ne.

Všichni jí proto říkali Popelka.

Její nevlastní sestry byly sice hezké, ale také marnivé a líné.

Jednou se vypravily s matkou do města na nákupy a doslechly se, že princ bude na zámku pořádat ples a všechny svobodné dívky z lepších rodin jsou zvány.

Hned si nakoupily šaty, a když přijely domů, všechno se točilo kolem nich. Popelka pro samé běhání ani nevěděla, kde jí hlava stojí. Ráda by se také jednou převlékla do krásných šatů a někam se podívala, ale když se opovážila zeptat, vysmály se jí: "Tebe a vzít s sebou?! To bychom si udělaly ostudu!"

"Jestli máš málo práce.?" přisadila si macecha, "tohle přes noc přebereš." a vysypala do hromádky popela ošatku hrachu a ošatku čočky.

Popelka mlčela, ale oči se jí zalily slzami. To bylo zase křiku a poroučení než konečně odjely. Když si trochu oddechla, vzala koště a šla do sednice, aby poklidila. Najednou vidí něco ležet v koutě.

Byla to lísková větvička se třemi oříšky.

"Asi je tady někdo přinesl na zátop.", pomyslela si.

Schovala oříšky do zástěry a skoro na ně zapomněla. Když měla všechno uklizeno, sedla si na zem k hromádce popela a začala pomalu vybírat čočku a hrách. Pořád myslela na ples a na prince. Kdyby se směla podívat alespoň oknem!

Vtom se ozvalo ťukání na okno, za kterým to šumělo holubími perutěmi. Holoubci, které Popelka chodila krmit, si na ni vzpomněli a přiletěli jí na pomoc. Pustila je dovnitř a moc jim děkovala.

Byli s prací brzy hotovi, a tak se rozhodla, že pojede tajně na zámek. Když si odepínala zástěru,
vypadla z ní lísková větvička a než stačila oříšky zvednout, z jednoho oříšku byly krásné šaty a zlaté střevíčky.

Umyla se a oblékla si šaty, které jí padly jako ulité. Když dorazila na zámek, zábava už byla v plném proudu.

"Jen ať mě mé sestry a macecha nepoznají.", pomyslela si.

Princ se bavil, ale jak ji spatřil, rychle svou společnost opustil a přistoupil k ní.

"Kdo jsi, krasavice?" zeptal se, když tančili.

"Jestli je vám moje přítomnost milá, nechtějte znát moje jméno, princi."

Princ už se na nic neptal, ale oči neměl pro nic jiného, než pro krásnou cizinku.

Sestry si na Popelku ani nevzpomněly, kdepak by je napadlo, že je tajemnou kráskou ona.

Už se hodně připozdívalo, když si vzpomněla, že musí domů. Princ trval na tom, že ji doprovodí
k bráně, tam se mu ale vysmekla, rychle se vyhoupla na koníka a byla ta tam. Když přijela domů, oblékla si svou zapopelenou sukni a pospíšila si, aby bylo všechno přichystáno, až sestry a macecha přijedou.

"Tak mně přece povídejte, jak jste se měly na plese!", ptala se jich.

"Dobře jsme se měly. Zítra tam asi půjdeme znova."

"A byla tam ňáká princezna? Aspoň to mi můžete prozradit, ne?"

"To se ani vypovědět nedá. Takovou krásu jsme ještě neviděly. Princ se do ní asi zamiloval, ale ona mu ujela, hlupačka..."

Popelce ta slova pěkně zamotala hlavu.

Na druhý den, sotva byly sestry z domu, poklidila, otevřela holoubkům a vzala jeden ze dvou zbylých oříšků. Tentokrát se z něj vylouply ještě krásnější šaty než poprvé. Popelka běžela ke svému koníkovi,
který ji donesl na zámek.

Princ seděl jako na trní a kdykoliv se otevřely dveře, trhl sebou. Konečně před ním stála ona.

"Vy jste mě včera svým odjezdem tak zarmoutila!" řekl princ, když byli sami.

"To je mi líto." řekla Popelka, "ale jestli chcete, abych vás ještě navštívila, nesmíte mě zdržovat."

"To bude těžký úkol." myslel si princ.

"Ale slibte, že zítra zase přijdete."

"Slibuji!", řekla Popelka a měla se k odchodu.

Princ ji déle nezdržoval a doufal, že se jí zítra zase dočká.

Když přijela domů, rychle se svlékla a usedla ke kamnům. Za chvíli přišly obě sestry.

"Jakpak jste se měly dnes?" ptala se jich Popelka.

"Byla tam zase princezna?"

"Ovšem že byla, a ještě krásněji oblečená.", řekly sestry rozmrzele.

"Nevím, co na ní ten princ vidí? Ovšem, je hezká, ale nemusel se do ní hned tak zbláznit.", dodala macecha.

Třetí den odjely sestry ještě nastrojenější a Popelka, sotva trochu uklidila, pospíchala otevřít holoubkům a podívat se, co bude ve třetím oříšku. Byly tam nejkrásnější šaty, jaké kdy viděla.

Princ už čekal u brány a vítal ji radostně, neboť si byl jistý, že tentokrát mu neuteče. Přesto ji neustále prosil, aby neodjížděla.

"Jestli odejdete, kde vás mám potom hledat?"

"Ať se o to postará osud," řekla Popelka.

A najednou už byla půlnoc, tedy čas spěchat domů. Rozloučila se s princem a rychle se rozeběhla se ke svému koni. Vtom však ucítila, jako by se jí nohy lepily k zemi. Princ nechal potřít schody lepidlem.

Jeden její střevíček zůstal přilepený na schodech.

Přesto se Popelce podařilo utéct. Princ byl zklamaný, ale pak dostal nápad.

Popelku zatím také bolelo srdce. Co pamatovala, nikdo s ní tak hezky nezacházel, jako princ.

Sestry s macechou přijely domů, ale tentokrát se jich na nic neptala.

Druhý den ráno dal princ vyhlásit, že dívka, která obuje ztracený střevíček, bude jeho ženou.

Sestry se začaly okamžitě strojit a předhánět se, která má menší nožku.

Ubohá Popelka nevěděla, co má dělat. Láska ale zvítězila nad strachem, a tak vytáhla ze své skrýše
druhý střevíček a šla rovnou do zámku.

Když vešla do sálu, princ seděl na trůně a hleděl smutně na to hemžení. Zjevně zatím nenašel, co hledal. Jedna z posledních byla Popelka.

"Podívej, není tamhle naše Popelice?", řekla jedna sestra druhé.

"Ta ať se těší! Nechá doma všeho a jde sem okounět?", supěla matka.

Chtěly se za ní vrhnout, ale zůstaly jako opařené, když viděly, že Popelka obouvá střevíček.

Princ přiběhl, aby se přesvědčil, jak jí střevíček padne. Seděl jako ulitý a když Popelka vytáhla druhý střevíc, sestry div nepukly závistí.

"Jsi to ty!" divil se princ a poklekl. "Vezmeš si mě za muže?"

"Vezmu. Jestli se neostýcháš vzít si obyčejnou Popelku."

"Ať jsi kdokoliv, teď budeš moje žena," řekl a posadil ji vedle sebe na trůn. 

Od té doby vládli moudře a nad nikoho se nepovyšovali.

www.ceskatelevize.cz/ivysilani/10639247043-cteni-do-ouska/214542158200005-o-popelce