Pohádky krále Jiřího na Déčku
Měsíčkův syneček
Za pradávných dob sloužilo na zemanské tvrzi nedaleko Jaroměře chudé venkovské děvče.
Dívka často sedávala v noci u okénka a plakala, že ji nikdo nechce.
Až se jí zželelo Měsíci. Proměnil se v mladého myslivce a začal děvče navštěvovat.
Dívka rozkvetla jako jabloňový květ a do roka se jí narodil krásný chlapeček. Užíval si radostného dětství, jen jedno mu veselost kazilo, svého tatínka vídal čím dál méně, až se jednoho dne myslivec už neukázal.
Chlapec, který mezitím vyrostl v hezkého mládence, nezahořkl a rozhodl se, že ve světě najde štěstí.
Tonda se vydal k moři, protože mu mnozí říkali, že oceán je jako nekonečná pokladnice. Ale nebylo to tak.
Tonda se seznámil se starým rybářem, který ho nechal, aby spravil jeho starou loď i chatrné sítě, naučil ho lovit v hlubinách, ale ryb bylo pramálo. Jako když je všechny někdo odežene.
Marně Tonda týden co týden v noci vyjížděl na moře, jen narůstající měsíc byl svědkem jeho zoufalství.
Až tři dny před úplňkem se mu do cesty postavil malý mužík a prý: "Pojď zápasit, ryby stejně neberou!"
Tonda se zasmál: "Tebe přece přemůžu jednou rukou!"
Ale mužík se nenechal odbýt: "Tisíc jsem přemohl a tebe taky přemůžu!"
0001pt;line-height:
normal">A už byli v sobě. Tonda napjal všechny síly a užuž to vypadalo, že popadne mužíka a mrští s ním do písku, když ten zvolal: "Dobře se biješ a zasloužíš si odměnu. Tenhle stříbrný pás si obleč a nikdo tě nezastraší!"
A mužík se rozplynul v měsíčním svitu. Vždyť to byl samotný Měsíc! Tondův otec.
Mládenec to ovšem nepoznal a hned druhý den se vydal vyzkoušet, co takový pás dokáže.
Došel do království, kde měli trápení s čerty.
Pekelníci se nastěhovali do kostela a celý ho zaneřádili. V širém okolí nikdo nemohl bydlet, protože v noci z kostela vyletovaly sirné petardy, páchlo to kolem a z oken šlehaly plameny. Tonda si přitáhl stříbrný pás a šel si to s čerty vyřídit. Před setměním namaloval na zemi křídou posvátný kruh a čekal.
S půlnocí se ze tmy vyloupl malý kostelník a nese mu něco k pití a k jídlu. Zastaví se před kruhem a čeká, jestli Tonda ochutná. Užuž by si Tonda podal kus sýra a džbán, když v tom si uvědomil, že by musel ruce natáhnout z posvátného kruhu ven. Ucukl na poslední chvíli a hodný dědoušek se změnil
v chechtajícího se čerta, který se propadl do černé díry.
Za chvíli se z temného kouta vynořila nádherná dívka, běžela k Tondovi a volala: "Zachraň mě ze párů pekla!"
Tonda už chtěl to přenádherné děvče vtáhnout k sobě do kruhu, ale vzpamatoval se a hned z ní byla pekelná babizna.
Potřetí se před ním objevil čert a nic neskrýval.
"Dobrá, vyhrál jsi. Tady máš zlatou stoličku, zlatý pohár a mísu s diamanty a nech náš kostel na pokoji!"
Tondovi zajiskřily oči nad tím bohatstvím a říkal si: "Proč bych je s čerty nevyměnil?"
Ale pak v něm hrklo. Není radno čertu věřit! Hoď mi to zlato a démanty sem do kruhu, pekelníku!
Čert to vztekle udělal, ale jakmile ty věci proletěly nad posvátným kruhem, proměnily se v netopýry
a byly ty tam.
A to už se před Tondou v dýmu a plamenech zjevil samotný Belzebub: "Troufl by sis postavit se přímo mně? Vládci pekel!"
A Tonda si troufl! Pomalu vystoupil z posvátného kruhu. Belzebub už myslel, že Tondu má, jenže nevěděl, že ten si potají pod kabátem uvázal provaz namočený ve svěcené vodě. A jak po něm Belzebub skočil, Tonda ho posvátným provazem přetáhl. A to je pro pekelníka nesmírná bolest! Potom Belzebuba tím provazem kolem pasu svázal a nepustil. Belzebub zařval a vyletěl oknem kostela ven, nocí se řítil jako ohnivá koule.
Když už pekelník nemohl a jen se mraků přidržoval, sípal a plival sirné sliny, začal smlouvat, za co by ho Tonda pustil. Tonda si naporoučel plný vůz zlata. Belzebub slíbil všechno a rázem tu byl v povětří kočár plný zlata.
Tonda měl konečně svoje bohatství a propustil Belzebuba. Ten s naříkáním zmizel v hlubině noci. Jenže jak Tondu a kočár přestala v povětří držet pekelná moc, začalo to všechno padat z těch mraků dolů.
Což o to? Lidé se ráno radovali, že z nebe padá zlato, ale s Tondou to dopadlo zle.
Ba ne, nedopadlo.
On se na to totiž celou dobu díval Měsíc - jeho tatínek. Pranic se mu nelíbilo, jak se Tonda roky nahání za zlatem.
Ale jak tak Tonda padal a zdálo se, že se o zem rozmázne jako shnilá švestka, najednou mu nebylo líto
těch ztracených peněz, ale vzpomněl si na mámu.
Jaká je to škoda, že jí už neudělá radost.
A v ten okamžik ho stříbrná ruka Měsíce zachytila a přes všechna údolí i hory ho do jeho rodné chalupy přenesla.
To bylo radosti!
Tonda se mámě omlouval, že žádné bohatství nenese, ale ta jen mávla rukou: "Žádné peníze mi tě nenahradí, ty můj Tondo!"
Ale víte co? Ono nakonec i na ty peníze došlo. Jen nebyly zlaté, ale stříbrné, protože jim je na práh
položil sám Měsíc.
decko.ceskatelevize.cz/pohadky-krale-jiriho