O perníkové chaloupce na Déčku

10. září 2017 | 14.07 |

blog ›

Čtení do ouška

O perníkové chaloupce

Pohádku B. Němcové

Byl jeden chudý otec a měl dvě malé děti, Jeníčka a Mařenku. Chodíval do lesa porážet dřevo a nemohl na děti dávat pozor, proto když jim matka umřela, znovu se oženil.

Ale ta druhá matka nebyla hodná, neměla ráda ani otce ani děti. Jednou se té maceše ty děti tak moc zprotivily, že muži poručila, aby je zavedl do lesa a víc aby se domů nevracely.

Darmo se tomu muž bránil, žena pokoj nedala, a proto se smutným srdcem jednoho dne dětem řekl: "Vezměte si džbánečky, půjdete dnes se mnou do lesa na jahody."

Děti radostí skákaly, vzaly hned džbánečky a s otcem do lesa se ubíraly. Když přišli hluboko do lesa, zavedl je otec na velkou mýtinu jahod, vše se červenalo.

Řekl jim: "No, milé moje děti, tady si sbírejte jahody, a já támhle půjdu dříví porážet. Dokud mne budete slyšet tlouci, budete vědět, že jsem na tom místě."

Děti dychtivě skočily na jahody a otec odešel opodál, přivázal mezi stromy palici, která větrem pohazována do stromů tloukla, jako když dříví poráží.

Když tak děti ošálil, vrátil se domů a děti v lese nechal.

0001pt;line-height: normal">Když měly děti plné džbánky a dosyta se najedly, vzpomněly si na tatínka. I šly tam, odkud se údery ozývaly, ale nenašly tátu, jen jeho palice visela na stromě.

Začalo se stmívat a dětem bylo úzko, i vzaly džbánky a šly hledat otce. "Slunéčko se níží, k večeru se blíží, táto, pojďte domů!" volaly lesem, ale žádného hlasu neslyšely.

"To jsme už, milý Jeníčku, asi zabloudili a tatínka nenajdeme, musíme tu zůstat přes noc," řekla
Mařenka, byla starší a moudřejší.

"A já se bojím," řekl Jeníček na to.

"No, tedy počkej, já vylezu na strom, jestli uvidím nějaké světlo, v tu stranu bychom se potom dali,"
těšila ho Mařenka a hned taky na strom lezla.
Ze stromu se dívala kolem dokola, a když viděla zdaleka světýlko, zavolala na Jeníčka, aby se už nebál. Slezla dolů, a v tu stranu, kde světlo viděla, se vydali.

I přišli z lesa ven, na zelenou louku a na té louce viděli hezkou chaloupku a ta chaloupka byla celá z perníku.

Šli až k okénku, koukli dovnitř, viděly tam sedět starou bábu a dědka.

"Počkej," řekl Jeníček, "já vylezu na střechu, ulomím kus perníčku a budeme se mít dobře."

"A jestli na nás přijdou?" strachovala se Mařenka, ale Jeníček už byl na střeše a loupal perníček.

I poslala bába dědka, aby se šel podívat, že se jí zdá, jako by někdo loupal perníček.

Šel dědek ven a ptá se: "Kdopak to na mé střeše loupá perníček?"

"I ne, dědečku, to je jen větříček," tenkým hláskem odpověděla Mařenka pod oknem a dědek se s tím spokojil.

Děti se najedly a pod oknem se uhnízdily k spánku.

Ráno si vlezl zase Jeníček na střechu, aby si uloupnul kus perníčku, a bába zase poslala dědka se podívat.

Mařenka chtěla zase dědečka odbýt, ale on je viděl a šel to bábě povědět.

"Rychle, Honzíčku, musíme utéct, sice bude s námi zle," volala Mařenka na Jeníčka, neboť slyšela, jak bába dědka posílá, aby jí ty děti přivedl, že si je v peci upeče.

Jeníček skočil ze střechy, Mařenka ho chytla za ruku, a utíkali, co mohli a kam je oči vedly, a dědek se hnal za nimi, ale že byl tlustý a nemotorný, nemohl jim stačit.

Ale nebyly by mu ty dětičky utekly, kdyby se tu pojednou nevyskytla na poli žena.

"Prosím vás, panímámo, povězte nám, kudy bychom se dali, zlý dědek z perníkové chaloupky nás honí, chtějí nás upéct, že jsme jim kousek střechy uloupli."

"Tudy se dejte do lesa, tou cestičkou, však já dědka zdržím," řekla žena a ukazovala dětem do lesa. Děti utíkaly dále a za chvíli přiběhl dědek, který si silně odfukoval.

"Osobo," ptal se ženy, "nešly tudy děti?"

"Pleju len," odpověděla žena, jako by mu nerozuměla.

"Osobo, já se vás ptám, jestli tudy neviděla jste jít děti."

"Až vypleju a uzraje, budeme len trhat a namáčet".

"Až ho namočíme, budeme sušit a česat."

"Osobo, vy jste snad hluchá, ptám se vás, viděla jste tudy jít děti?"

"Tak, nu a po česání budeme navíjet na kužele a příst."

"Až napředeme, budeme soukat a tkát."

"Až utkáme, budeme bílit a až vybílíme, budeme stříhat a šít košile, košilky, šátky, sukně, zástěrky."

"Osobo, cožpak si na uších sedíte, ptám se vás, nešly tudy děti?"

"A ták, co s tím budeme dělat? Nu budeme se do toho oblékat a pěkně nosit."

"Osobo, já se vás na to neptal, proč mi to vyprávíte? Vždyť já se vás jen ptám, neviděla jste tudy jít děti?"

"Děti, nu, to jste měl říct hned, bodejť bych neviděla, ba viděla, šly tamtudy tou cestičkou po polích, a přímo k tomu potoku, co ty vrby jsou. Ale už je nedohoníte, skákaly jako poštolky," při těch slovech ukázala žena dědkovi na opačnou stranu, než dříve děti poslala.

A pak najednou octnula se ta žena za utíkajícími dětmi, a když se jich na všechno vyptala, vzala je za ruku a vedla domů.

Byl to totiž duch jejich maminky.

Když je přivedla domů k tatínkovi, pravila: "Jakube, vedu ti tvoje děti, zabloudily v lese, dej si na ně příště větší pozor!"

Jak slyšel Jakub hlas své nebožky ženy, padl s pláčem na kolena a děti objímal. A na zlou macechu padl takový strach, že utekla a nikdy více se nevrátila.

Nu, a Jeníček s Mařenkou žili pak se svým tatínkem šťastně a spokojeně.

http://www.ceskatelevize.cz/porady/10639247043-cteni-do-ouska/213542154000033-o-pernikove-chaloupce

oPernCHal