Před dávnými časy žil jeden král, který všelikou moudrostí oplýval.
Tenhle král měl zvláštní zvyk, po obědě musel mít ještě mísu jenom pro sebe, aby nikdo, co je v ní, nevěděl.
Dlouhý čas to trvalo, až se jednoho dne stalo, když sluha od krále mísu nesl,
příklop z mísy nadzvedl a bílého hada na míse zahlédl.
Najednou velikou chuť na hada dostal a kousíček pečínky ochutnal.
Sotva sousto na jazyku měl, za oknem šum tenkých hlásků uslyšel.
Najednou ptačí řeči rozuměl i všem zvířatům porozuměl.
Právě ten den se královně nejpěknější prsten ztratil a král chtěl, aby jí ho sluha vrátil.
Nadarmo mladík přísahal, že nic nevzal, král na svém trval.
Mládenec do dvora šel a přemýšlel, co by pro svou záchranu vymyslel.
U strouhy plné tekoucí vody uviděl pěkně vedle sebe sedící kachny.
Zobáky si peří hladily a důvěrně klábosily.
Mládenec jen stál a poslouchal.
Jedna kachna se nějak rozmrzela a ostatním pověděla:
"V žaludku mě tlačí prsten, který jsem spolkla pod královniným oknem."
Mládenec kachnu vzal a do kuchyně dal.
"Tahle kachna si o pekáč říká, našel jsem ji u rybníka."
Kuchař kachnu potěžkal a k obědu přichystal.
Při kuchání v žaludku kachny kuchaři nalezli prsten královny.
Protože se styděl král, mládenci peníze a koně dal.
Koník odvezl mladíka daleko do světa a jednoho dne klusal po břehu rybníka.
Mládenec v rákosí na mělčině vidí, jak po vodě lapají tři ryby.
Říká se, že ryby mluvit nemohou, a proto němé jsou, ale mladík zaslechl jejich naříkání a pomohl jim bez váhání.
Radostně sebou mrskaly, pusinky z vody vystrkovaly a mládenci děkovaly:
"Dobro dobrem odsloužíme, rády tobě posloužíme."
Mládenec dál jel a vysoko na stromě párek krkavců uviděl.
Krkavčí rodiče u hnízda stáli a z hnízda svá mláďata vyhazovali.
"My už vás živit nestíháme a sami do úst málo máme!"
Nebohá krkavčata na zemi ležela, peroutkami třepala a naříkala:
"Jak se sami uživíme, když ještě lítat neumíme?"
Mládenec z koně seskočil, aby jim něco ulovil.
Mladí krkavci přiskákali, do jídla se honem dali a na mládence zakrákali:
"Dobro dobrem odsloužíme, rádi tobě posloužíme."
Mládenec zas světem jel, až do jednoho velikého města přijel.
Všude lidí plné ulice a náramný lomoz a tlačenice.
Náhle tam hlasatel na koni jel a oznamoval, že se pro princeznu hledá manžel.
Kdo by se o ni ucházet chtěl, ten přetěžký úkol splnit měl.
Komu se to nepodaří, ten svůj život v moři zmaří.
Mnozí už se o to pokusili, ale jenom svým životem nadarmo zaplatili.
Mládenec hned k zámku jel, aby tam princeznu uviděl.
Její krása mu tak spletla hlavu, že zapomněl na popravu.
Zcela okouzlený utíkal ke králi, aby ho jako nápadníka princezny zapsali.
Když však chtěl králův úkol splnit, musel zlatý prsten z moře vylovit.
Smutně pak mládenec do moře pohlédl a náhle plout v moři tři ryby zahlédl.
Prostřední, co v hubě škebli nesla, mládenci ji až na břeh k nohám přinesla.
A když ji zvedl a otevřel, ležel ve škebli zlatý prsten.
Princezna však pyšná byla, a proto mládenci ještě druhý úkol připravila.
Do trávy deset pytlů prosa rozházela a od mládence do rána chtěla, aby to proso přes noc sesbíral a do pytlů zpátky dal. "Ráno, než se slunce probudí, ať ani zrníčko nechybí!"
Protože ráno bývá moudřejší večera, mládenec v zahradě usnul a spal až do rána.
Sotva do zahrady první sluneční paprsky zasvitly, mládenec viděl, že všechna zrna jsou už v pytlích.
Vděční mravenci všechno proso sesbírali a do pytlů naskládali.
Princezna s podivením shledala, že mládenec zas vykonal, co mu včera zadala.
Ale že není syn královský, mu neodpustila, pořád ji totiž ještě pýcha trápila.
"Pravda je, že oba úkoly splnil, ale ještě můj třetí a poslední úkol nevyplnil.
Já si ho dřív nevezmu za manžela, dokud mi nepřinese jablko ze stromu života."
Ale mládenec, kde roste strom života, nevěděl, sedl na koně a nazdařbůh ujížděl.
Ale nedělal si naději, že strom života objeví.
Když tři království projel, až do lesa zajel.
Tam pod stromem seděl a rychle usnout hleděl.
Vtom mládenci nad hlavou něco šustlo a do dlaně mu zlaté jablko spadlo.
Tři krkavci k němu slétli a mládenci řekli:
"My ti za život vděčíme, proto až z konce světa letíme. Daleko za mořem roste strom života a na něm jsou vzácná jablka. Jedno jablko jsme tam vzali, abychom ti je dali."
Mládenec samou radostí té noci jen na půl oka spal a za svítání za princeznou pospíchal.
Princezně zlaté jablko ze stromu života dal a svatbu jim vystrojil král.
Princezna s mládencem jablko života rozkrojili, jakmile ho okusili, hned se spolu usmířili.
Od té chvíle si princezna svého muže z celého srdce zamilovala a vždycky při něm věrně stála.
