Čtvero bratří

Čtení do ouška

Čtvero bratří

Pohádka B. M. Kuldy

Byl jednou jeden myslivec a ten měl čtvero synů.

Jak ti synové dorůstali, přišli za otcem a řekli mu:

"Milý otče, chceme jít do světa štěstí zkusit."

Rozloučili se s otcem a jeli. Když přijeli do hor, viděli, že jsou před nimi čtyři cesty a mezi nimi že stojí buk.

Zůstali stát a nejstarší povídá: "Bratři, tady se rozejdeme a půjdeme svoje štěstí hledat. Do toho buku vpíchneme každý svůj nůž a do roka a do dne se tady zase všichni shledáme. Ty nože nám dají znamení, bude-li něčí nůž rezavý, ten bude mrtvý, a čí nůž bude čistý, ten bude při životě zachovaný."

Rozloučili se a každý šel svou cestou.

Jak minul den a rok, navrátili se.

Nejstarší přišel první k tomu buku, vytáhl svůj nůž a díval se na ostatní.

Vida, že jsou všecky čisté, byl rád a pravil: "Chválabohu, všichni jsou naživu a zdraví."

Pak se vydal domů. Když ho otec přivítal, ptal se ho: "Jakému řemeslu ses naučil?"

Syn odpověděl: "Tatíčku, já jsem spravovačem.

"

"No, to ses pěknému řemeslu vyučil!".

"Ale tatíčku, já nejsem spravovač, jako jiní spravovači! Já jsem takový spravovač, že kdyby něco bylo sebevíc pokažené, já jen řeknu, ať je to spravené, a hned to je."

Otec měl kabát na lokti roztrhaný. Ukázal tedy synovi, aby mu ho opravil.

Syn jen řekl: "Ať je ten loket spravený!"

A kabát byl v okamžení tak spravený, jako by byl zbrusu nový.

Na druhý den přišel druhý syn k buku. Vytáhl svůj nůž a díval se na zbývající dva, třetí tam již nebyl.

Vida, že jsou oba čisté, byl rád a pravil: "Chválabohu, že jsou naživu, nejstarší bratr už je doma."

Když se doma přivítal s otcem a nejstarším bratrem, ptal se ho otec: "Jakému řemeslu ses vyučil?" Syn odpověděl: "Milý tatíčku, já jsem pobertou."

"Oh, to ses pěknému řemeslu vyučil, až hanba!"

řekl na to otec. Syn však pokračoval: "Ale tatíčku, já nejsem poberta, jako jsou jiní pobertové. Já jsem takový poberta, že když si na něco pomyslím, ať je to kde je, hned to mám u sebe."

V tu chvíli běžel na kopci jelen, bylo ho oknem vidět. Otec tedy povídá pobertovi, aby mu ho zaopatřil.

Syn jen řekl: "Ať je ten jelen tady!"

Než se nadáli, byl jelen u nich. Na třetí den přišel třetí syn k tomu buku. I on vytáhl svůj nůž, a pak pokračoval také v cestě domů, i jeho se ptal otec, jakému se on vyučil řemeslu.

Syn mu odpověděl: "Milý tatíčku, já jsem hvězdářem."

Otec mu však řekl, že to je pěkné řemeslo.

Syn byl rád a povídá ještě: "Ale tatíčku, já jsem takovým hvězdářem, že hned vidím, když se podívám na oblohu, kde je co na celé zemi."

Na čtvrtý den dorazil nejmladší syn. Když se i jeho ptali, čemu se vyučil, odpověděl, že je myslivcem.

Otec se zaradoval: "Přeci alespoň tys mým řemeslem nepohrdl."

Syn byl rád a povídá ještě: "Ale, milý tatíčku, já nejsem takový myslivec, jako jste vy.

Ať je to sebevětší kus, já když řeknu: "Ať je to zastřelené!, hned je to zastřelené."

V tom běžel po kopci zajíc, bylo ho oknem vidět.

Otec povídá: "Tak ho zastřel!"
Nejmladší syn jen řekl a zajíc ležel. Otec povídá: "Nevidím však, jestli tam leží."

Syn hvězdář se podíval na oblohu a řekl: "Ano, tatíčku, leží tam za křovím!"

Na to otec: "Ano, leží tam, ale jak ho sem dostaneme?"

Bratr poberta však už říkal svoje slova "Ať je tady!" a hned tam u nich zajíc byl.

Proletěl však trním a křovím a byl celý potrhaný.

Otec povídá: "Tak, a celá kůže je potrhaná. Kdo nám ji teď odkoupí?"

Bratr spravovač jen řekl: "Ať je to spravené!" a hned měl zajíc kožešinu spravenou.

Když se tohle všecko stalo, povídá otec: "Nu, budete se všichni čtyři řemesly svými dobře živit."

Tak žili bratři v pokoji. Za nějaký čas se však jednomu králi ztratila princezna.

Dal rozhlásit, že kdo by ji našel, tomu ji dá za manželku a království s ní.

Bratři se ani dlouho neradili a hned řekli: "Tam my půjdeme!"

V královském městě dali o sobě vědět, král pro ně poslal kočár a hned se jich na princeznu ptal.
Bratr hvězdář odpověděl, že až prý přijde večer, na obloze pozná, kde princezna je.

A opravdu, večer pravil hvězdář králi, že už přečetl z hvězd, že když šla králova dcera na procházku, drak ji chytil a má ji na ostrově za červeným mořem.

Ráno sedli do kočáru, jeli k červenému moři, nastoupili na loď a pluli až k tomu ostrovu, kde princezna přebývala.

Princezna se tam procházela, jako by draka ani nebylo.

Bratři na ni mávali, ale princezna na ně začala se strachem kývat a ukazovat, že se drak právě vrací domů a že bude zle. Bratr poberta se vzpamatoval a honem zavolal: "Ať je princezna tady!"

Hned byla princezna u nich na lodi. Křičela však strachem, že všichni zahynou. Nad nimi tloukl
křídly hrozný drak, plný zlosti řval a vznášel se nad lodí, aby ji potopil.

V poslední chvíli zavolal hvězdář na myslivce: "Bratře, zastřel ho!"

Bratr myslivec honem stačil ještě zavolat: "Ať je ten drak zastřelený!"

Mocné dračí tělo padlo na loď a hned ji prorazilo.

Všude do lodi se hrnula voda a hrozilo jim potopení. Sebrali bratři všechnu sílu a vyhodili mrtvého draka do moře.

Pak bratr myslivec přikázal bratru spravovači: "Sprav ty díry!"

Bratr spravovač jen řekl svá slova "Ať je ta loď spravená!" a už ani kapka vody se jim do lodi nedostala.

Tak pluli a pluli, až připluli s princeznou šťastně ke břehu. Tam si sedli do kočáru a jeli k panu králi, ale už cestou se spolu začali hádat. Vždyť princezna může patřit jenom jednomu!

Hvězdář říkal: "Má je princezna! Kdyby nebylo mne, nevěděli bychom, kde je."

Poberta říkal: "Má je princezna! Kdyby nebylo mne, nebyli bychom ji dostali na loď!"

Myslivec na to namítal, že princezna je jeho, že kdyby nebylo jeho, nebyli by se draka vůbec zbavili.

A do toho volal spravovač, že bez něho by se všichni čtyři utopili a zahynuli.

A tak v té hádce přijeli až do královského paláce.

Král svou dceru s radostí objal a chtěl čtyřem bratrům poděkovat, ti ho však přerušili a žádali, aby je rozsoudil, kdo z nich má největší zásluhy a komu má princezna za manželku přijít.

Král se chvíli rozmýšlel a pak pravil: "Milí bratři, rozsoudím Vás podle spravedlnosti. Pravda je, že jste si ji zasloužili všichni. Pravda však také je, že ji všichni dostat nemůžete. Podle mého slibu musí ji dostat bratr hvězdář, neboť já jsem rozhlásil, že kdo by ztracenou princeznu našel, ten ji dostane a království s ní.

Hvězdář ji našel a řekl nám, kde přebývá. Aby však žádný z vás nebyl ošizen, dostane každý svůj kraj a ve svém kraji bude každý kralovat."

Spokojeni byli všichni.

Jak bylo po svatbě, poslal si hvězdář pro tatíčka.

Otec přijel a byl rád, že má tak mocné a bohaté syny. Zůstal už u nich, z jara býval u spravovače, v létě u poberty, na podzim u myslivce a v zimě u hvězdáře.

A všude se mu dobře dařilo až do smrti.