Pohádky Boženy Němcové
O chytré princezně
Jeden mladý řemeslník, jmenoval se Jirka, šel do světa na vandr a na zkušenou.
Přišel až k plotu bohatého zámku se zahradou plnou pestrobarevných květů. On ale pro nic z toho oči neměl, jen pro mladou kněžnu, která se tu procházela.
Čertu bych za ni duši dal, pomyslel si Jirka, povzdechl a šel dál.
Brzy potkal cestou mládence ve šviháckém sáčku.
Ten ho zastavil a povídá: Co tak smutně, mladíku?
Ále! Potácím se světem, nic nemám a člověk by chtěl někde kořeny zapustit, odpověděl Jiřik. A teď jsem ještě viděl tak pěknou princeznu v tomhle zámku, že bych za ni čertu duši dal.
Mládenec se ptá: Myslíš to opravdu?
Jirka: Opravdu.
Mládenec: Tvoje žádost se má vyplnit. Já jsem čert a když se zapíšeš, ve čtvthodině jsi bohatým princem a můžeš jet k princezně, která si tě oblíbí a vezme za manžela. Zde je lístek a pero. Natrhni si malíček a krví se pak podepiš!
Bez rozmýšleni vzal Jiřík osten, píchl se do malíčku a čertu se krví podepsal.
Čert: Tak, teď jsi můj. A za kolik let si mám pro tebe přijít?
Jirka: Inu, tak za dvacet let. Za tu dobu už si užiju lásky krásné princezny a bohatého života.
To už rád s tebou půjdu, povídá Jirka bez obav.
Čert dal Jirkovi váček s penězi, ze kterého neubývá, jeho chudé šaty proměnil v knížecí a řekl mu, že za lesíčkem na něho čeká služebnictvo s kočárem a koni.
Jiřík se bál, že se nebude umět na zámku chovat.
Zelený panáček ho ale ujistil, že bude všechno umět a všechno se mu bude věřit. Nato zmizel, jak se objevil.
Mladá princezna byla v zahradě, když Jiřík jako pán přijel. Dal se u knížete ohlásit a požádal o pár dní pohostinství.
Knížeti se líbil, a tak hned služebnictvo muselo komnaty chystat a do nich vaky, kterými Jirku čert zásobil, tam nosit. Na jeho počest připravili slavnostní tabuli.
Jiřík přišel ve zlatém šatu, aby princeznu okouzlil, a to se opravdu podařilo. Měl sám ze sebe radost, jak mu pusa obratně jede a vede si opravdu jako pán.
Byl už na zámku několik dní a začal se bát, kdy bude muset odjet. Jednou zůstal s princeznou o samotě, i svěřil se jí se svou láskou. I ona se mu vyznala, a tak šel rovnou za jejím otcem a požádal ho o její ruku.
A protože už kníže od dcery věděl, že se jí Jiřík líbí, a že se přesvědčil, že má dost peněz, aby se měli dobře, požehnal jim a Jirku ustanovil svým spoluvládcem.
Běžel čas. Manželé už měli dva syny a dceru. A protože starý kníže zemřel, panoval Jiří sám. Nikomu neubližoval a lidé ho měli rádi.
Vzpomněl si občas na čerta, ale vždycky si řekl: Ono nějak bude.
A bylo. Do příchodu čerta chyběl najednou jen rok.
Celou tu dobu chodil Jirka jako stín, ani jíst nemohl. A když se podíval na děti nebo na manželku, chtělo se mu plakat.
A pak mu zbýval už jen den. Zavřel se k sobě do pokoje, aby se vyhnul otázkám, a čekal. Večer se otevřou dveře a v nich je čertovský mládenec.
Jiříku, jestlipak sis vzpomněl, že je dnes dvacet let a máš jít se mnou?
Jiřík: Jak bych si nevzpomněl? Ale mám tady ještě tolik práce! A taky se musím rozloučit s manželkou. Dej mi ještě tři dny.
Proč ne, řekl čert, jistý si svou věcí. A ještě něco přidám. Dej mi každý den jeden úkol. A když ho nesplním, jsi volný.
Jiřík by si byl rád něco pro čerta vymyslel, ale nic ho v tom strachu nemohlo napadnout. A tak vzal kněžnu na procházku a ptal se jí, co by ji potěšilo.
Ta byla ráda, že je manžel zase veselý, a tak jen žertem řekla, že by chtěla, aby ta skála za zámkem byla pryč a ona měla pěkný výhled.
Jirka to čertu uložil a skála byla ráno pryč.
Jak se polekal, když vyhlédl z okna!
Proboha, muži, ty máš spolky s ďáblem, zvolala žena, když to ráno uviděla. Jirka to všelijak zamlouval a hned chtěl, aby mu žena řekla další přání.
Dobře na něm poznala, že není něco v pořádku, ale řekla, že chce, aby na místě té odstraněné skály byla zahrada s tisícem květů a stromů.
Čert to večer Jirkovi slíbil a ráno to bylo.
Kníže Jiří stál u okna a nevěděl strachy, co dělat. Ani ta nádhera ho nedokázala potěšit. Tehdy ho vzala jeho něžná žena za ruku a povídá:
Teď už mi musíš říct pravdu. Máš spolky s čertem. A když mi vše přiznáš, třeba ti pomůžu.
A tehdy jí to všechno mladý kníže vypověděl a ona mu řekla, ať se jen ničeho nebojí, že do večera něco vymyslí.
Když přišel ve stanovenou dobu čert, poslal ho Jirka za za manželkou: Jdi k mé paní. Ona ti poví. Já už nic nevím.
Čert k ní vešel do pokoje.
Kněžna: Ty jsi ten čert, co máš mého manžela odnést?
Ano, prosím, povídá čert.
Mohu si cokoli vymyslet a když to nesplníš, nemáš už na mého muže práva? ptá se zas kněžna.
Čert: Ano.
Kněžna: Dobře. Vytrhneš mi tři vlasy, ale ani o jeden míň, ani víc. A musíš to udělat tak, aby mě to ani trošku nebolelo. A až je vytrhneš, změříš je a každý musíš natáhnout, aby byl dvakrát delší.
Čert se zamračil, přistoupil ke kněžně a škubl.
Ale ta vykřikla. Kněžna: Vidíš, už máš vroubek. Ale odpouštím ti. Teď je natáhni.
To už byl čert bezradný. Prosil tedy kněžnu, aby mu je dovolila s sebou vzít do pekla a s ostatními čerty se poradit. Kněžna mu to dovolila a on s vlasy zmizel.
Když přišel do pekla, položil vlasy před Lucifera na stůl a řekl mu, jaký dostal úkol.
Tentokrát jsi prohrál, chytroušku, povídá pán pekla. Natáhneme-li je, přetrhnou se, bouchneme-li do nich, roztlučou se. A když je dáme do ohně, spálí se. Nezbývá ti nic jiného, než se vrátit a místo vlasů
vrátit cedulku s podpisem.
Čert: Ó, já k ní nepůjdu! Mohlo by se mi zle vést!
Lucifer: Tak proč si nedáš pozor? Teď běž a vrať, co ti nepatří!
A tak čert letěl k zámku. Ale měl strach jít dovnitř. Číhal tedy u okna, až kníže otevře. A jak se toho dočkal, hodil cedulku do pokoje a zmizel.
Jiřík s nevýslovnou radostí a úlevou cedulku zvedl a běžel s ní k manželce, která dobře věděla, jak všechno dopadne, protože to byla chytrá pricenza.
A pak už žili oba klidně a spokojeně až do smrti.
