O třech přadlenách na Déčku

5. červenec 2017 | 00.10 |

blog ›

Pohádky Karla Jaromíra Erbena

Byla jednou jedna chudá vdova a na živobytí si vydělávala předením lnu. A měla jednu dceru.
Říkali jí Liduška. Liduška byla milé a způsobné děvče, ale měla velkou chybu. Byla náramně líná.
Kdykoli se měla dát do práce a pomoci matce, dala se do pláče.
A když ji matka přec jen násilím ke kolovratu posadila, nestálo to její dílo za nic.

Jednou to matku už tak rozhněvalo, že jí dala pohlavek. A Liduška hned spustila takový nářek, že to bylo na tři hony slyšet. Tu právě jela kolem královna, a když ten pláč uslyšela, dala zastavit, aby se podívala, komu se stalo tak hrozné neštěstí.

Když uviděla plačící Lidušku, hned se jí zeptala, co se jí stalo.

"Matka mě bije!"
Královna se obrátila na matku: "Pročpak biješ to ubohé dítě?"

Ta se styděla, že má tak línou dceru, a tak odpověděla:
"Mám s tou holkou hrozný kříž. Od rána do večera by jen vysedávala u kolovratu a předla. Nic jiného do ruky nevezme, aby mi pomohla."

Královně se to děvče zalíbilo, že je tak pilné.

I řekla matce: "Když vaše dcera tak dobře přede, dejte mně ji s sebou, já se o ni postarám. Mám na zámku dosti překrásného lnu, a když bude i u mne tak pilná jako doma, nebude toho litovat.

Matka byla ze srdce ráda a královna si ji odvezla hned s sebou do zámku.

Když tam přijely, vzala ji za ruku a ukázala jí tři pokoje od podlahy po strop plné překrásného lnu. Leskl se jako zlato a stříbro.

0001pt;line-height: normal">"Buď tedy pilná, má dceruško. Když mi všechen ten len upředeš, dám ti svého syna za manžela
a budeš královnou."

Nato dala přinést nádherný kolovrat a k tomu velikánský koš voňavých cívíček, aby bylo nit na co navinout. A nechala ji samotnou v pokoji. Když královna odešla, dala se Liduška do horoucího pláče. Neboť kdyby od rána do večera a od večera do rána 100 roků předla a uměla to, nemohla to upříst.

A tak plakala celou noc a druhý den až do oběda a nehnula rukou ani nohou.

Druhý den v poledne se královna přišla podívat, kolik toho Liduška upředla, a velmi se divila, že na len ani nesáhla. Ale ta se vymlouvala, že se jí tak stýskalo po mamince, že pro pláč ani na práci neviděla.

Královna tomu uvěřila a těšila ji: "Nestýskej si, dceruško moje, a buď zítra o to pilnější.

Když odešla, sedla si Liduška zase k oknu, koukala ven, vzdychala a nedělala nic.

Další den v poledne přišla zas královna a divila se ještě víc. Ale Liduška se zase vymluvila, že ji po tom včerejším pláči rozbolela hlava. Královna se tím sice spokojila, ale když odcházela, řekla:

"Už je ale čas, Liduško, abys pracovala, jestli chceš dostat mého syna a být královnou."

Jenomže Liduška si kolovratu zas ani nevšimla, jen seděla u okna a hleděla ven. Když pak v poledne
zase přišla královna, už se rozhněvala a řekla:
"Dnes je to už naposledy! Jestli ani zítra nebude nic uděláno, dám tě zavřít do tmavé věže,
kde je plno hadů a štírů, a nechám tě tam umřít hladem, abys už nepodváděla a nezahálela."

Tu zas bylo Lidušce úzko. Sedla tedy ke kolovrátku a začala příst. Ale jak mohla příst, když byla tak náramně líná? Nechala toho tedy, postavila se k oknu a plakala do večera, až srdce usedalo.

Tu někdo zaklepal na okno. Za oknem stály tři divné stařeny. Lekla se jich, ale babičky se na ni usmívaly a kývaly, aby jen okno otevřela.

"Dobrý večer, krásná panenko," pravily. "Proč tak přežalostně pláčeš?"

Liduška se jim se vším svěřila a babičky se dál jen usmívaly a řekly: "Když nám slíbíš, že nás pozveš na svatbu a nebudeš se před hosty za nás stydět, my ti všecek ten len spředeme."

"Udělám všecko, co jen chcete, jenom se do toho honem dejte."

Tak ty tři babičky vlezly oknem do pokoje, poslaly Lidušku spát a daly se do práce. A když počalo svítat a Liduška vstala, bylo už tolik lnu spředeno, že se do díry po něm mohla Liduška schovat.

Babičky se rozloučily, slíbily, že večer přijdou a v tichosti oknem odešly.

Královna, když v poledne uviděla tu spoustu krásné příze, Lidušku pochválila. Jak se večer začalo šeřit,
stály už zase babičky u okna. A tak to bylo každou noc. Večer přišly, ráno odešly. A zatímco Liduška spala, lnu ubývalo. Když už byl prázdný i druhý pokoj, počala královna dělat přípravy ke svatbě.

A když byl spředen všechen len i z poslední místnosti, řekl mladý král své nevěstě: "Žádej ode mě, co chceš. Všechno ti splním."

Tu si vzpomněla Liduška na ty tři babičky a řekla: "Mám doma tři staré tetičky. Jsou velmi chudé, ale udělaly pro mě mnoho dobrého. Dovol, abych je pozvala na svatbu."

A mladý král a královna souhlasili.

Když nastal svatební den a hosté chtěli sedat ke stolům, otevřely se dveře a ty tři babičky, po starodávnu oblečené vhrnuly se do pokoje. Jak je nevěsta spatřila, běžela jim vstříc a hned je usadila vedle sebe.

Když už bylo po obědě a hosté vstávali od stolu, přistoupil mladý král k té první babičce s tou širokou nohou a ptal se jí: "Prosím vás, babičko, od čeho máte tak širokou nohu?"

"Od předení, panáčku, od předení."

I šel k té druhé babičce s tím placatým palcem: "Řekněte mně, babičko, od čeho máte tak placatý palec?"

"Od předení, panáčku, od předení."

I obrátil se k té třetí babičce s tím dlouhým rtem až přes bradu a řekl jí: "A od čeho máte vy
tak dlouhý ret, babičko?"

"Od předení, panáčku, od předení," odpověděla babička.

Když to ten mladý král uslyšel, náramně se ulekl a hned nařídil své krásné paní, ať se do smrti
kolovratu ani nedotkne, aby taky tak nedopadla.

Zatím se ty tři babičky ztratily z pokoje a žádný nevěděl, kam se poděly.
Ale Liduška, kdykoli si na ně vzpomněla, vždycky jim v duchu děkovala.

decko.ceskatelevize.cz/pohadky-karla-jaromira-erbena

KJE05