KAREL JAROMĺR ERBEN
ČTENĺ DO OUŠKA NA DÉČKU
ZLATOVLÁSKA
Byl jeden král, který všem živočichům rozuměl, co si povídali.
To bylo tak, přišla k němu jednou stará babička, přinesla mu v košíku hada a povídá, že když ho sní,
bude rozumět, co které zvíře mluví.
Králi se to líbilo, dobře babičce zaplatil a hned poručil Jiříkovi, svému sloužícímu, aby mu toho hada
k obědu připravil: "Ale ať ani na jazyk nevezmeš, sic mi to hlavou zaplatíš!"
Jiříkovi bylo divné, proč mu to král zapověděl. A jaký by to byl kuchař, aby ani neokusil, co chystá?
Vzal kousíček na jazyk a ochutnal.
Vtom slyší kolem uší něco bzučet: "Nám taky něco! Nám taky něco!"
Jiřík se ohlíží, co to, a nevidí než několik much, co v kuchyni lítaly.
"Aha!", pomyslel si, "taková je to ryba?"
A donesl hada králi jako by se nic nestalo.
Po obědě poručil král Jiříkovi, aby mu nalil do sklenice vína: "Ale tvá hlava za to, jestliže nedoleješ nebo přeleješ!"
Vtom přiletěli oknem dva ptáčkové; jeden měl tři zlaté vlasy v zobáčku.
"Dej mi je," povídá ten druhý, "však jsou moje!"
"Nedám! Já si je zdvihl!"
"Ale já je viděl, jak upadly, když se zlatovlasá panna česala!"
A jak se o ně tahali, upadl jeden vlas na zem, jen to zazvonilo.
Vtom se Jiřík po něm ohlídl a přelil.
"Propadl jsi mi životem!" vykřikl král; "ale chci s tebou milostivě naložit, když mi tu zlatovlasou pannu přivedeš za manželku."
Co měl Jiřík dělat? Osedlal si koně a jel neznámo kam.
Přijel k černému lesu, a tu pod lesem u cesty hořel keř. Pod keřem byl mravenčí kopec, jiskry na něj padaly, a mravenci se svými vajíčky utíkali.
"Ach, pomoz, Jiříku, pomoz!", uhoříme!"
Jiřík, keř uťal a oheň uhasil.
"Až budeš potřebovat, vzpomeň si na nás."
Potom přijel k vysoké jedli. Na vrchu bylo krkavčí hnízdo a dole na zemi dvě krkavčata naříkala: "Otec i matka nám uletěli; máme si sama potravu hledat, a my ubohá písklata ještě lítat neumíme! Ach pomoz, Jiříku, pomoz!"
Jiřík se dlouho nerozmýšlel a dal krkavčatům chleba, který měl na cestu.
"Až budeš potřebovat," krákorala, "vzpomeň si na nás a taky ti pomůžeme."
A když konečně z lesa vyjížděl, viděl před sebou široké moře. Na břehu se hádali dva rybáři. Chytili zlatou rybu do sítě, a každý ji chtěl mít jen pro sebe.
"Já vás porovnám, prodejte mi tu rybu a peníze rozdělte mezi sebe na polovic."
Rybáři byli rádi, že tak dobře prodali a Jiřík pustil rybu zas do moře.
"Až mě, Jiříku, budeš potřebovat, vzpomeň si na mne, odměním se ti."
"Kam jdeš?" ptali se rybáři.
"Jdu svému pánu pro nevěstu, pro zlatovlasou pannu."
"To je Zlatovláska, králova dcera z křišťálového zámku támhle na tom ostrově. Sami tě tam odvezeme.
Měj se však na pozoru, abys pravou pannu vybral: dvanáct je dcer královských, ale jen jedna má zlaté vlasy."
Když byl Jiřík na ostrově, šel do zámku prosit krále, aby svou dceru dal jeho pánu za manželku.
"Dám," řekl král, "ale musíš si ji vysloužit."
Druhý den ráno povídá král: "Má dcera Zlatovláska měla tkanici perel; tkanice se přetrhla a perly se vysypaly do trávy na louce. Ty perly musíš sebrat, aby ani jedna nechyběla."
Jiřík šel na tu louku, klekl do trávy a začal hledat.
"Ach, kdyby tu byli moji mravenci, ti by mi mohli pomoct!"
"Však tu jsme. Maličko jen počkej, my je za tě sebereme."
A netrvalo dlouho, snesli mu z trávy hromádku perel.
Když Jiřík perly králi přinesl a král je přepočítal, ani jedna nechyběla.
"Dobře jsi udělal svou věc."
Ráno mu král řekl: "Má Zlatovláska se koupala v moři a ztratila tam zlatý prsten, ten musíš najít a přinést."
Jiřík šel k moři a chodil smutně po břehu.
"Ach, kdyby tu byla má zlatá ryba, ta by mi mohla pomoct!"
Vtom se něco v moři zablesklo a z hlubiny vyplula zlatá ryba: "Však tu jsem, co potřebuješ?"
"Mám v moři najít zlatý prsten a nevidím ani na dno."
"Maličko jen počkej, já ti ho přinesu."
A netrvalo dlouho, vrátila se i s prstenem.
Král Jiříka zas pochválil a potom ráno mu třetí práci uložil: "Chceš-li, abych svou Zlatovlásku dal tvému králi, musíš jí přinést mrtvou a živou vodu."
Jiřík nevěděl, kam se pro vodu obrátit.
Šel nazdařbůh, kam ho nohy nesly, až přišel do černého lesa: "Ach, kdyby tu byli moji krkavci!"
"Však tu jsme, co chceš?"
"Mám přinést mrtvou a živou vodu, a nevím, kde ji hledat."
"O té my dobře víme. Maličko jen počkej, my ti ji přineseme."
A za malou chvíli přinesli každý jednu tykvici plnou vody. Jiřík pospíchal k zámku. Na kraji lesa viděl rozpjatou pavučinu, uprostřed seděl pavouk a cucal mouchu. Jiřík vzal tykvici s mrtvou vodou, postříkal pavouka, a pavouk se svalil mrtev na zem. Potom postříkal mouchu z druhé tykvice živou vodou, a moucha se vyškrábala z pavučiny ven.
"Tvé štěstí, Jiříku, žes mě vzkřísil," bzučela mu kolem uší.
Když král viděl, že Jiřík tu třetí věc taky dokázal, odvedl ho do veliké síně. Tam kol kulatého stolu sedělo dvanáct panen, jedna jako druhá; ale každá měla na hlavě loktušku dlouhou až na zem, takže nebylo vidět, jaká má která vlasy.
"Tuhle jsou mé dcery," povídá král: "uhodneš-li, která z nich je Zlatovláska, získal si ji a můžeš ji hned s sebou odvést, pakliže neuhodneš, odejdeš bez ní."
Jiřík nevěděl, co si počít. V tom zašeptalo mu cosi do ucha: "Bz-bz! Jdi okolo stolu, já ti povím, která to je."
Byla to moucha, co ji vzkřísil živou vodou.
"Tahle panna to není, ta taky ne, tahle je Zlatovláska!"
"Tuto dceru mi dej!"
"Uhodls," řekl král, a panna hned vstala, odhrnula loktušku, a zlaté vlasy plynuly jí z hlavy až na zem,
a zářily, až Jiříkovi oči přecházely.
Potom dal král na cestu dceři výbavu, a Jiřík odvezl ji svému pánu.
Starý král poskakoval radostí, když Zlatovlásku uviděl.
"Chtěl jsem tě sice dát oběsit pro tvou neposlušnost," povídá Jiříkovi; "ale že jsi mi tak dobře posloužil, dám ti jen sekyrou hlavu srazit."
Když Jiříka odpravili, poprosila Zlatovláska starého krále, aby jí toho mrtvého služebníka daroval.
Srovnala hlavu Jiříkovu k tělu, pokropila ho mrtvou vodou, a tělo srostlo, po ráně ani památky
Pak ho pokropila živou vodou, a Jiřík vstal, jako by se byl znovu narodil a mladost jen mu z tváří svítila.
Když starý král viděl, že Jiřík zas ožil, a že je mladší a krásnější, rád by taky tak zase omládl. Poručil, aby ho sťali a pak tou vodou pokropili. Sťali ho a kropili živou vodou, až ji všechnu vykropili: ale hlava k tělu přirůst nechtěla. Potom teprve začali mrtvou vodou kropit, a v okamžení hlava přirostla: ale král byl mrtev, protože už neměli živou vodu, aby ho vzkřísili.
A poněvadž království bez krále nemohlo být, a nikoho tak rozumného neměli, aby všem živočichům rozuměl jako Jiřík, udělali Jiříka králem a Zlatovlásku královnou.
