Sůl nad zlato na Déčku

ČTENÍ DO OUŠKA NA DÉČKU

BOŽENA NĚMCOVÁ

SŮL NAD ZLATO 

Byl jeden král a ten měl tři dcery. Pomalu mu začínaly šedivět vlasy a často přemýšlel, která z jeho dcer bude královnou, až se naplní jeho čas. Dělalo mu to veliké starosti, protože měl všechny tři
stejně rád.

Jednoho dne se konečně rozhodl: královnou se stane ta, která ho má nejraději.

Zavolal si tedy dcery k sobě a řekl: "Moje milé, jsem už starý a nevím, jak dlouho tady s vámi ještě budu. Chci se tedy rozhodnout, která z vás bude po mé smrti vládnout."

A začal u nejstarší: "Pověz mi, jak miluješ svého otce!"

"Tatínku, já vás mám raději nežli zlato," odpověděla nejstarší dcera a políbila otci ruku.
"Zlato je velmi vzácné! Dobře. A ty?", obrátil se na prostřední dceru.

"Já vás mám ráda jako vzácný drahokam," ujišťovala ho prostřední a vinula se k němu.

"Dobrá. A ty, Maruško?", ptal se král nejmladší dcery, "Jak ty mě miluješ?"

"Já vás mám ráda jako sůl." odpověděla Maruška mile.

Král i sestry zůstali v úžasu stát.

"Protože soli je všem zapotřebí." dodala upřímně.

Král se na Marušku velmi rozzlobil.

"Jako sůl? Takovou obyčejnou a prostou věc, kterou každý má a které si nikdo ani nevšimne? Jdi mi z očí! A jestli někdy nastanou časy, kdy bude lidem sůl vzácnější než zlato a drahé kamení, pak se vrať a můžeš být královnou!", křičel král.

Maruška, zvyklá tatínka ve všem poslouchat ho poslechla i tentokrát a s pláčem odešla ze zámku.

Bylo jí líto, že nepoznal, že ho má raději než její sestry. Nevěděla, kam jít, tak šla, kam jí nohy nesly, až přišla do hlubokého lesa. Náhle před ní stanula stará babička. Maruška ji pěkně pozdravila, babička jí odpověděla a hned se ptala, proč pláče.
"Proč bych vám to povídala, stejně mi nemůžete pomoct.", odpověděla Maruška.

"Jen mi to pověz, děvenko, třeba přijdu na nějakou radu," řekla babička, která ve skutečnosti všechno věděla, protože byla kouzelná.

Maruška to ale netušila, a tak jí všechno pověděla. Nakonec dodala, že ani nechce kralovat, že chce jen přesvědčit tatínka, že ho má opravdu moc ráda. Babička jí uvěřila a nabídla jí službu u ní v chaloupce.

Maruška souhlasila, i když neuměla ani vařit, ani příst, ani šít. Byla ale snaživá a všechno se brzy naučila.

Její starší sestry zatím žily v samých radovánkách. Nejstarší se po celé dny oblékala do drahých šatů

a prostřední si zase hleděla jenom tancování a zpěvu. Hostina střídala hostinu a dcery myslely jenom na zábavu.

Pan král brzy zpozoroval, že nejstarší dceři je ze všeho nejpřednější zlato a ta prostřední by se zase nejraději vdávala. Čím dál častěji myslel na Marušku. Vzpomínal, jak ho měla ráda a starala se o něj.

Moc rád by pro ni poslal, ale nevěděl, kde ji hledat.

Jednou se na zámku chystala veliká hostina.

Najednou přiběhl ke králi kuchař a začal bědovat: "Veličenstvo! Stala se strašná věc. Všechna sůl se nám rozmočila. Čím teď budu solit?"

"Copak nemůžete poslat pro jinou?", divil se král.

"To už bude pozdě, pane králi, než se vozy se solí vrátí.

Čím budu solit do té doby?"
"Tak sol něčím jiným," odsekl král.

"Ale pane králi, copak solí tak jako sůl?" ptal se kuchař.

Král se rozhněval, vyhnal kuchaře a přikázal mu, aby vařil bez soli.

Kuchař si o tom myslel své, ale co mu zbývalo. Začal vařit neslaná jídla. Na zámku začala podivná hostina. Hostům vůbec nechutnalo, i když byla jídla úhledně a dobře připravena.

Král byl velmi mrzutý. Poslal posly na všechny strany pro sůl, ale vrátili se s prázdnou. Zásoby soli v celém království se rozpustily a nikdo už neměl čím solit.

Král poručil kuchaři, aby tedy vařil sladká jídla, ale ani takové hostiny hostům nechutnaly.

Konečně si král uvědomil, jak vzácný dar je obyčejná sůl a jak Marušce ublížil. Té se zatím
v chaloupce vedlo moc dobře, i když se jí stýskalo po tatínkovi.

Babička ale věděla o všem, co se na zámku dělo.

Jednoho dne řekla Marušce: "Pravda vyšla najevo. Nadešel tvůj čas. Teď se musíš se vrátit na zámek."

"Ale jak mám jít domů, když mě tatínek vyhnal?" ptala se Maruška a dala se do pláče.

Babička jí uklidňovala a vyprávěla ji o tom, že se sůl stala dražší než zlato a drahé kamení.

Maruška nerada opouštěla stařenčinu chaloupku, ale po otci se jí už také stýskalo.

"Poctivě jsi mi sloužila, Maruško," loučila se s ní babička, "chci se ti odměnit. Řekni, řekni co si nejvíc přeješ a budeš to mít."

"Dobře jste se o mě starala, babičko. Nechci nic než hrstku soli, kterou bych přinesla tatínkovi."

"Když si tak vážíš soli, ať ti nikdy nechybí. Tady máš kouzelný proutek. Jdi přes tři údolí, přes tři kopce,
pak se zastav a šlehni proutkem. Na tom místě se zem otevře, a ty jdi dovnitř. Co tam najdeš, bude tvoje věno."
Maruška si vzala proutek, do mošničky dala hrst soli a vydala se do zámku.

U zámecké brány ji nikdo nepoznal. Měla na sobě prosté šaty a hlavu schovanou do šátku. Ke králi ji vůbec nechtěli pustit, že prý je nemocný.

"Jen mne pusťte, nesu panu králi dar, který ho určitě vyléčí."

Když k němu přišla, poprosila o chléb. Král poručil, aby přinesli chléb, "ale sůl nemáme," dodal.

"Já sůl mám." řekla Maruška. Ukrojila kus chleba, posolila a podala tatínkovi.

"Sůl? Sůl, sůl!" zaradoval se král, "děvče, to je vzácný dar! Jak se ti odměním? Cokoli budeš chtít, všechno dostaneš!"

"Nic nechci, tatínku," odpověděla Maruška, "jen mě mějte rád, jako tu sůl," a odkryla zahalenou tvář.

Král div neomdlel radostí a prosil Marušku za odpuštění.

Po zámku se brzy rozkřiklo, že nejmladší králova dcera se vrátila a přinesla sůl.

Kdo přišel, dostal soli, kolik si přál.

Sůl z mošničky vůbec neubývala.

Maruška se stala královnou a teprve pak si vzpomněla na svůj kouzelný proutek. Se vším se svěřila tatínkovi a vydala se na cestu.

Šla přesně tak, jak jí stařenka poradila, až došla na místo. Tam šlehla proutkem. Země se rozestoupila a Maruška vstoupila do veliké síně, která vypadala jako z ledu.

Všude ji vítali malí permoníčci: "Vítej, královno, vítej!"

Vše se tam třpytilo jako z drahého kamení. V zahradě kvetly červené růže, ale nevoněly. Všechna ta krása totiž byla ze soli.

Za chvíli řekli permoníčci: "Naber si tolik soli, kolik potřebuješ! Nikdy jí neubude."
Maruška jim poděkovala a vyšla ven. Doma všechno vyprávěla tatínkovi, ani na kouzelnou babičku
nezapomněla.

Hned druhý den se za ní vydala do hlubokého lesa, ale chaloupka nikde. Maruška se vrátila zpět na zámek a moudře panovala.

Na babičku však nikdy nezapomněla. 

www.ceskatelevize.cz/ivysilani/10639247043-cteni-do-ouska/214542158200003-sul-nad-zlato