Pohádka o Zlatovlásce
Jednou jedna hrozně divná princezna byla,
Zlatovláska se jmenovala a stále si jenom s jednou hračkou hrála.
O nic jiného zájem neměla a jen svou malou, ze zlata celou, kuličku chtěla, aby ji pořád u sebe měla.
Buď ji po zemi kutálela, nebo ji v pěsti tiskla či ji do výšky nad hlavu vyhazovala,
jenom aby se kulička ve slunci zaleskla.
Pro tu malou kuličku si velké starosti dělal král a častokrát se princezny ptal: "Opravdu tě na světě nic jiného nezajímá, jen ta malá tretka zlatá?"
A ona mu vždycky odpověděla v jedné větě: "A je snad něco hezčího na světě?"
Král poznal, jaké to bude opravdu těžké vysvětlování, že jsou na světě také věci nad zlatou kuličku důležitější.
Myslel, že se třeba princezně lov zalíbí. Ale marně jí ukazoval družinu honců se psy, trubače v pestrých šatech, lovce s luky a šípy.
Pozval občas i některého prince z cizích zemí, ale princezna se víc o zlatou kuličku než o prince zajímala a každému z těch pyšných nápadníků to na srozuměnou dala.
"Copak po lásce netoužíš?" ptal se král.
"Co je to láska, není s ní jen kříž?" nechápala princezna.
"Mít někoho rád, to znamená, že bez něho nemohu žít," vysvětloval král.
"To přece mám, tatíčku, svoji zlatou kuličku mám ráda natolik, že bez ní už nechci a nemohu žít," vysvětlovala nadšeně princezna a král už nevěděl, jak jí to lépe vysvětlit.
Jednoho dne, když zase tak marně s princeznou rozmlouval, raději na lov odjel král.
Princezna samotná doma zůstala, tak jak to ráda mívala.
Nikdo se jí na nic neptal, nikdo na ní nic nechtěl a nikdo jí zlatou kuličku nevyčítal.
Mohla si hrát, jak jí bylo libo. Kutálela zlatou kuličku po hradě, házela ji nad hlavu a chytala ji do dlaně.
Ale když ji z komnat na nádvoří vykutálela, kulička se jí zakutálela a do hluboké studny spadla.
Kuličku bylo vidět v průzračné vodě jako malý zářící bod docela na dně, ale dosáhnout na ni nebylo možné.
Princezna u studny usedla a hlavu do dlaní složila. Co si počne bez zlaté kuličky? S čím si bude hrát, a začala se bát.
Slzy jí kanuly z očí, když na studnu něco vyskočí. "Pročpak pláčeš?" slyšela kuňkavý hlásek.
Zvedla hlavu a spatřila na roubení studny ohyzdnou žábu.
Ničemu se nedivila, že ta žába promluvila, a pravila: "Proto tolik pláču, že mám ve studni svou zlatou kuličku."
"Já vím," kuňkla žába. "Tvá zlatá kulička mi rovnou na hřbet spadla a z dlouholetého spánku mě probudila."
"To bys mi mohla pomoci. Vrať se do studny a přines mi mou zlatou kuličku zpátky! Dám ti, co jen budeš chtít."
"Tak mi slib, že mě za odměnu políbíš," radostně zakuňkala žába.
"Ještě jsem nikoho na světě nelíbala. A poprvé bych měla dát políbení ošklivé slizké žábě?" zeptala se princezna polekaně.
"Chtěj mou korunku radši nebo mé nejnádhernější šaty, nebo snad celý hrad. Všechno, co si budeš přát, jen tohle na mně nežádej a něco jiného si přej!"
Marně však smlouvala. Žába na svém trvala.
Co princezna dělat měla, když svou zlatou kuličku tolik chtěla, že by radši umřela, než aby bez ní žila.
Proto své krásné růžové tváře ke slizké žábě přiblížila, oči zavřela a něžná ústa k odporné vlhké kůži přitiskla. Až jí z toho špatně bylo. Ani se jí už otevřít oči nechtělo.
Ale náhle mladý, zvučný hlas uslyšela: "Ani se nepodíváš na ten zázrak, který jsi způsobila?"
A tak oči otevřela a před sebou mladého krásného prince spatřila.
"Kde se tu bereš?" udiveně se prince zeptala. "A kde je ta protivná žába, kterou jsem před chvilkou políbila?"
"To jsem byl já, ta žába škaredá a tvůj polibek způsobil, že mě ze zakletí vysvobodil. Zde máš svou vzácnou kuličku," a princ podal princezně její milou hračku.
Princezna ji dychtivě uchopila a rychle s ní pryč běžela.
"Počkej ještě chvilku!" volal princ na princeznu. "Chtěl bych se s tebou oženit, líbíš se mi a chci si tě za ženu vzít!"
"Jen se podívej, jak je krásná! Jak se leskne, jak je celá zlatá!" princezna z dálky zas princi svou zlatou kuličku ukazovala, když se na chvilku zastavila. A co právě řekl princ, jako by neslyšela.
Princ se k ní rozběhl a princezna utíkala.
Princ ji dopadl a vzal jí za ruku, v níž svírala svou zlatou kuličku. A jak spolu zápasili, stalo se, že kulička vyklouzla princezně z ruky a roztříštila se o kameny.
K úžasu obou ta zlatá kulička kamenný pahrbek otevřela a z něho hned princova družina vystoupila.
Princezna pocítila, že z ní spadla neznámá tíha. Dýchalo se jí tak lehce a hřálo ji u srdce. A když se na prince podívala, poznala, že ho má ráda.
Hned se usmívala a princi pravila: "Nevím, co se to se mnou děje, že se mi srdíčko tolik chvěje. Zlatá kulička se mi rozbila a já, místo abych se zlobila, cítím se šťastná. Je to snad láska?"
"Tys vysvobodila mne a já vysvobodil tebe," řekl princ. "A to, co cítíš, je láska, stejná láska, jakou já cítím k tobě."
Když se král zpátky z lovu vrátil, nechtěl věřit svým očím. Už se nemusel pro malou zlatou kuličku trápit.
Předal celé království princi a Zlatovlásce, a spolu tam žili ve štěstí a lásce. Napřed ovšem byla svatba. Ale ta byla brzo a byla tak slavná, že se o ní až dodnes povídá.