Dvě TeReziA pKučera
jsme rodina Kučerova. Máme rádi pohádky všeho druhu a taky je někdy rádi literárně a výtvarně přetváříme. Rozšířený profil Tereza (16 let).
"Strakatinka" podle bratří Grimmů
11. září 2016 | 11.56 |
Byl jednou jeden král a ten si za ženu krásnou Zlatovlásku vzal.
Jedinou dcerku spolu měli a velice se milovali,
ale královna náhle onemocněla,
ulehla a bát se začala, kdyby umřela,
aby princeznička macechu nedostala, která by na ni hodná nebyla.
Proto, když cítila, že už z lože nevstane, krále si zavolala a pravila: "Jestli se po mé smrti budeš chtít znovu oženit, musíš mi přání vyplnit. Vyber sobě ženu mně podobnou, stejně krásnou a zlatovlasou."
Na to jí zdrcený král svůj slib dal.
Královna potom oči zavřela, usnula a už se víc neprobudila.
Král se dlouho nemohl utěšit a na svatbu nechtěl ani pomyslit. "Nic naplat, král se musí znovu oženit, mohl by třeba ještě prince mít," usoudili jeho rádcové a na všechny strany se vypravili poslové, aby šli a královi takovou nevěstu našli, která by se krásou plně nebožce královně vyrovnala, ale žádná taková snad už ani na světě neexistovala.
A tak se poslové domů s nepořízenou vrátili a od svatby na čas upustili.
Jen sama králova dceruška byla zrovna tak krásná jako její nebožka matka.
A za pár let nápadníci králi vzkazovali, jestli by se o zlatovlasou princeznu ucházet směli.
Král se na dceru teprve podíval jaksepatří, a jakoby mu spadly šupiny z očí.
Najednou viděl, že princezna je navlas stejná jako jeho mrtvá žena.
Velmi ji zatoužil mít, že bez ní nemůže žít.
Nikomu ji nechtěl dát a rádcům začal vykládat: "Sám se s dcerou ožením, neboť je mé nebožky ženy obrazem věrným, a tím její poslední přání splním.
"
Když to rádcové poslouchali, velice se vylekali a hned králi povídali: "Zakázáno je od věků, aby měl otec za ženu svou dceru. Z hříchu takového nemůže vzejít nic dobrého a celé království by to zahubilo."
Dcera se ještě víc zhrozila, když otcův úmysl slyšela, a přemýšlela, jak by ho od zlého odvrátila.
Otci pravila: "Než budu s vámi žít, musím troje šaty mít. Jedny zlaté sluncové, druhé jako měsíc stříbrné a třetí jako hvězdy zářivé. Od každého zvířátka chci kůže kousíček, abych plášť z tisíce kůžiček měla, jaký nikdo z lidí nemá."
Přitom si však pomyslela, jak to dobře vymyslela: "Tohle jsou zcela nesplnitelné věci, snad se zas vrátí rozum mému otci." Jenže král nepovolil a její úkol splnil. "Jsi mé všechno, o čem sním, hned zítra nám svatbu vystrojím!"
Když princezna viděla, že s otcem nic nenadělá, vší naděje se vzdala a z království utíkala.
V noci, když všichni spali, potichu vstala a ze své šperkovnice své tři nejmilejší skvosty vybrala.
Svůj zlatý prstýnek, drobounké zlaté motovidlo a zlatý maličký kolovrátek.
Taky ty troje šaty složila do ořechové skořápky, plášť z tisícerých kožešin si oblékla a tvář i ruce si sazemi začernila.
Potom se Pánubohu poručila a ze zámku pravou nohou vykročila.
Celou noc tak šla a šla, až do velikého lesa přišla.
A že tolik unavená byla, do vykotlaného stromu si sedla a spala.
Spala a spala, ač byl už bílý den, ani slunce neviděla.
Právě v tu chvíli tam král lovil, kterému ten les patřil.
Jeho ohaři k tomu stromu přiběhli, čmuchat začali a se štěkotem kolem dokola pobíhali.
Král myslivcům povídal: "Jděte se tam podívat!"
Myslivci poslechli, a když se vrátili, králi hlásili: "V tom vykotlaném stromě prapodivné zvíře spí, jeho kůže, to je strakatinka ze spousty různých kožešin."
"Zkuste, jestli se dá to zvíře chytit. Chtěl bych ho živé na zámku mít."
Myslivci uposlechli a na dívku sáhli.
Celá vyděšená se probudila a volala: "Jsem sirota ubohá, už nikoho nemám, slitujte se nade mnou a vezměte mě s sebou." Proč ne, Strakatinko," odpověděli myslivci.
"V kuchyni dobrá budeš, zametat tam popel můžeš."
A tak ji na vůz posadili a do královského zámku jeli.
Komůrku jí pod schody vykázali a přikázali: "Tady budeš bydlet a spát, ale přes den musíš pracovat!"
V kuchyni dříví a vodu nosila, oheň prohrabávala, drůbež škubala, zeleninu čistila, popel vybírala a vůbec všechnu hrubou práci jako pravá kuchtička dělala.
Tak tam Strakatinka dlouhý čas tuze bídně žila.
Ale potom jednou na zámku nějaká slavnost byla a Strakatinka se před kuchařem osmělila: "Směla bych si zajít nahoru? Jen si na chodbu přede dveře stoupnu a tiše se dívat budu."
"Tak si jdi, ale za půl hodiny ať jsi zase tady."
Strakatinka svůj olejový kahánek vzala a do své komůrky pospíchala.
Kožich svlékla a saze si s obličeje i rukou smyla, takže se celá její krása objevila.
Potom ořech otevřela, z něho šaty sluncové vzala, a když si je oblékla, nahoru na slavnost šla.
Všichni ji z cesty ustupovali, protože ji za princeznu považovali.
Král jí ruku podal, a když s ní tancoval, v duchu si říkal: "Tak krásnou pannu jsem ještě nikdy neviděl."
Strakatinka se králi poklonila, ale jen se král ohlédl, jeho tanečnice zmizela.
Zbrojnoše zavolali, kteří na stráži před zámkem stáli, dlouho se jich vyptávali, ale žádný ji nezahlédl ani přicházet, ani vycházet. Strakatinka do komůrky běžela, honem šaty svlékla, obličej a ruce si začernila, kožich na sebe vzala, a zas to byla Strakatinka. Když do kuchyně přišla, hned jít po své práci chtěla, ale kuchař jí povídal: "Zítra to uklidíš, ale teď mi pro pana krále polévku uvaříš! Já se chci taky trošku podívat, jaké je to nahoře. Ale dej si pozor, ať do ti do polévky ani vlas nespadne nebo to špatně dopadne!"
Kuchař odešel, podívat se nahoru šel a Strakatinka pro krále chlebovou polévku uvařila, jak nejlépe uměla.
Potom v komůrce svůj zlatý prsten vzala a do mísy s polévkou ho dala.
Ta polévka králi tak chutnala, že žádná nezbyla, ale v míse zlatý prsten zůstal a král nemohl pochopit, jak se tam dostal.
Poručil tedy, aby k němu kuchaře poslali.
Když kuchař nahoru přišel, král vědět chtěl, kdo polévku vařil.
Kuchař pravdu králi pověděl a král hned Strakatinku vidět chtěl.
Potom se jí vyptával, odkud se ten prsten v polévce vzal.
Ale protože nic nezjistil, Strakatinku zpět pustil.
Po čase tam zase slavnost byla a Strakatinka kuchaře o dovolení poprosila, aby se nahoru podívat směla. "Jdi, ale za půl hodiny tu musíš být, abys chlebovou polévku mohla panu králi uvařit."
Strakatinka do komůrky odběhla, rychle se umyla, z oříšku stříbrné šaty vzala a rychle se oblékala.
Potom nahoru šla a zase už vypadala jako princezna. Hned k ní přistoupil král a jenom s ní tancoval.
Ale když tanec skončil, zase tak rychle zmizela, že král vůbec nezpozoroval, kam šla.
Princezna v měsíčních šatech se do své komůrky skryla, rychle plášť přes sebe přehodila a jako Strakatinka v kuchyni polévku uvařila.
Potom svůj zlatý kolovrátek vzala a do mísy ho dala.
Když král polévku všechnu snědl, v míse zlatý kolovrátek zahlédl.
Kuchaře si zavolal a ten i tentokrát poctivě přiznal, že polévku Strakatinka vařila.
A tak zas před krále musela.
Král se Strakatinky ptal, kdo do polévky zlatý kolovrátek dal, ale odpovědi se nedočkal.
Když král pořádal slavnost potřetí, opakovalo se všechno jako předtím.
Kuchař zas Strakatince svolení jít nahoru dal a povídal: "Ty umíš čarovat, Strakatinko, pokaždé dáš do polévky něco, po čem je tak dobrá a panu králi mnohem lépe chutná, než kdybych ji vařil já."
Tentokrát si Strakatinka hvězdné šaty oblékla a do sálu v nich vešla.
Král ji zase přivítal a jenom s ní tancoval.
Při tanci jí nepozorovaně svůj zlatý prsten na prst navlékl a ještě předtím si o co nejdelší tanec hudebníkům řekl.
Když hudebníci tanec dohráli, princezna hbitě vběhla mezi hosty a tak přímo před očima zmizela králi.
Do své komůrky pod schody utíkala, co jen mohla, ale protože se příliš dlouho zdržela, déle než dovoleno měla, svléknout si hvězdné šaty už nestačila, jenom si přes ně strakatinku přehodila.
V tom kvapu se také ani celá nezačernila a jeden prst zcela bílý nechala.
Strakatinka honem do kuchyně běžela, pro krále polévku uvařila a zlaté motovidýlko do mísy dala.
Když král tu zlatou hračku na dně našel, zas Strakatinku vidět chtěl.
Hned jak vešla, ten bílý prst uviděl a něm svůj zlatý prsten.
Rázem ji za ruku chytil a nepustil.
Jak se snažila vyprostit, trochu se jí smekl kožešinový plášť a zpod něho vyšla hvězdná zář.
Teď už král neváhal a plášť ze Strakatinky sňal.
Objevily se její zlaté vlasy a ona tam stála ve třpytu celé své spanilé krásy.
A když si z tváře saze a popel otřela, na světě tou nejkrásnější pannou byla.
"Ty jsi má nevěsta roztomilá," řekl král a o ruku Strakatinku požádal.
Potom svatbu slavili a šťastně spolu až do smrti žili.
