Princezna Pampeliška
V cyklu Pohádky pro pamětníky pohádkové drama Jaroslava Kvapila vypráví smutný a lyrický příběh jedné křehké princezny, která se nechtěla vdát za prince z Hispánie.
Král je na mizině, a proto vítá, když si o jeho dceru Pampelišku řekne bohatý hispánský král. Pampeliška ale krále nemiluje a raději z domu prchne. Na útěku se potkává se synem chudé výměnkářky Honzou a vydávají se do světa spolu. Láska je bohužel nezachrání před smutným princezniným osudem. Neboť na podzim pampelišky mění svůj šat v bílé chmýří, které vítr rozfouká...
Televizní adaptaci z roku 1967. Režie Ludvík Ráža. Poprvé se pohádka Princezna Pampeliška hrála v Národním divadle roku 1897.
Tohle dělá naše princezna? Jak malý školák za kamna se skryje. Fuj, kams to vlezla, dcerko líbezná? Chceš odtud vítat prince z Hispánie?
On pro nevěstu sem přijíždí zdáli.
Ne, já ho nechci. Nechci, pane králi.
Princ vojsko má co písku na dně moří, půl světa obsáh mocí svého žezla, sto národů se vládě jeho koří. A přes tři moře jeho loď jej vezla, než k naší zemi doplul do daleka, kde spanilá naň Pampeliška čeká. Jsem chalupník jen proti jeho slávě, a ty se mu chceš vzpouzet tvrdohlavě...
Ne, já ho nechci! Nechci, povídám. Sám vemte si ho, líbí-li se vám. Což jenom proto jsem se narodila, bych lecjakého prince ženou byla?
Ale snad zalíbí se tobě, myško milá, jak Pampeliška se mu zalíbila. Má zlatá dcerka...
Princ prý vám vzkázal zvěsti lákavé, že čtyři země vašimi se stanou.
A náš pan král má kapsy děravé, z nich jednu prázdnou, druhou vysypanou. Princ má vojska, co je písku v moři, a vám jen sedm vojáčků se koří. Už jste jim dlužen žoldu tuze mnoho a za chvilku vám prchnou do jednoho.
A kdybych neměl ani jednoho a kdybych žebral, co ti do toho?
Princ přijede a všechno pozná! Však já ho nechci. Kdyby stokrát chtěl a sliboval mi, že mě v lásce má, a kdybyste mě k tomu doháněl, rač uteču vám oběma.
Než zaprodat se do princovy slávy, rač u sedláka budu pásat krávy. Budu běhat bosa, spát na seně...
a za červánků hned už budu v lukách, na něž padá rosa. A s pasáčky tam budu dovádět.
Proto se mám vdát, byste, pane králi, zas moh' hodovat?
Zdvořilá naň budu, když to chcete, ale svatby strojit nebudete.
Slunce, které zářilo svou zhoří přes tři moře na hispánskou zem, smí mé srdce, jež se tobě koří,
podnoží tvou být a otrokem? Nad mou říší slunce nezapadá. Sotva zajde, vynoří se již. Ale jeho záře zhasne ráda, Hispánií ty, když zazáříš.
Buďte vítán, princi, v tuto říš.
Na sta pěvců pělo tvoji krásu jásavými svými písněmi, ale jistě, zahanbeno v žasu před tvou tváří, navždy oněmí.
Mrav dobrý káže nám vždy dvornosti si hledět a jak kdo promluvil, tak rovněž odpovědět. Mě těší velice, že v kraj náš nehostinný jste vezl slávu svou i svoje mouřeníny. Že moře přeplul jste a po necestách spěchal a že jste za mořem říš bez dohlídky nechal. Snad jiné okouzlí tu slávy vaší výška,
však já jsem královská jen dcera, Pampeliška. Mně stačit muselo mé mládí odjakživa a kousek oblohy,
v níž oko mé se dívá. Vím, že jste přeslavný už z pohádek své chůvy. A otec řekl mi, že jdete na námluvy.
Kudy půjdeš, zachvěje se země pod tvou něžnou nožkou čarovnou. Hispánie vzdá se tobě němě, viď,
že budeš její královnou? Odpověz...
Prosím, princi milý, poshovte mi ještě malou chvíli. Do hostiny ještě pozhovte mi, rozmyslet si musím všechno teď. Po hostině s obřadnostmi všemi uslyšíte moji odpověď.
Jen račte uvážit, jaké je to útlé stvoření. Větřík jen foukne, už se třese. Nemluví a vzdychá, jsou-li deště. Zahřímá-li venku, rozpláče se.
Snad ji, chůvo, nenavádíš ještě?
Ta, že by se chudák měla vdávat? Ta má zlatá myška roztomilá? Budeme to záhy oplakávat.
Řekni Pampelišce, král, že všechno ví, že zde na ni v hrozném hněvu čeká a že zasnoubil ji právě princovi!
Na lukách se dolů po potůčku dala, střevíčky si zula, šaty vykasala...
Do potoka vběhla, potok přebrodila.
Potok mžikem přebrodila, utíkala v černé lesy.
Utíkej za princeznou.
Kdybych byla, synku, paní kněžnou, která bydlí v zámku nad vesnicí, dala bych tě vyvézt dvěma páry. Lokaje bych na cestu ti dala. Ale jsem jen výměnkářka chudá. Provázej tě, synku, Pánbůh na všech cestách. A nezapomeň na svou starou mámu.
Poslouchej a nikdy neprohloupíš. A když někdy uvidíš v tom světě lidé zlí, že dobrým ubližují, pomysli si, je to vůle Páně a já Honze, já to nepředělám.
Nejdeš do světa, bys usuzoval, ale abys ve všem hodně zmoudřel.
Vidíte ty zlaté vlasy její? Honem, honem, honem, utecme jí!
Kdo jsi? Víla z vody? Lidské stvoření?
Jsem Pampeliška, dcera pana krále.
Ty jsi ovšem samá drahá mast. -Ale teďka půjdeš za nás pást! Večer podojíš, však to vyjde, i příště vyrazím na pramínek.
Ani se jí nedotkněte!
Nejsi Rusalka snad, žes tak krásná?
Proč každý myslí, že jsem Rusalka?
Protože máš dlouhé zlaté vlasy. A ty jistě Rusalky jen mají. Promluvíš-li, je to, jak by zdálky někdo krásně, ale smutně zpívat.
Kdybych Rusalkou tvou zlatovlasou byla, proutkem bych jen švihla, všechno proměnila. Byli bychom v zámku křišťálovém spolu, zlaté hvězdy svítily by na nás dolů, sladkou rosu vlila bych ti do kalíška,
princeznou by zase byla Pampeliška. Ale já jsem chudší křepelka než v poli, nožky mě už bolí, srdíčko mě bolí. Od večera zrána prchám, nevím kam? A kdo potěší mě, toho ráda mám. Jablka mi zbyla,
jsou jak ryzí zlato, ty ses tu mě zastal, nechtěl bys je... za to?
A co zbude tobě, dáš-li mi je? Jistě nemáš v kapse ani sousta. Počkej, mám tu buchty. Moje máma
napekla mi plný uzlík buchet! Jistě oba buchet najíme se. Jak divně se to v moje oči díváš.
Než toho prince, rač jsem utekla a nazdařbůh teď musím do světa.
Do světa jdu taky! -Jdeš do světa?
Viď, že smím s tebou jít, a třeba hodně, hodně daleko?
Kdybys chtěla, Zlatovlásko, se mnou, šel bych třeba na kraj světa pro tě.
Ó, kdyby tys byl princem z Hispánie, věř, tobě, zdá se mi, bych neutekla.
Vida, u nás ve vsi říkávali, že do smrti prý se neožením. Sotva jedna holka, že mě chtěla. Říkali mi hloupý Honza všude. A co ty, má krásná Zlatovlásko, kterak tobě doma říkávali?
Říkali mi Pampeliška, Honzo.
Pampeliška? To se u nás říká těmhle žlutým drobným kvítkům, vidíš? Jistě proto, že tvé zlaté vlasy
taky takhle ve sluníčku svítí.
Když česala mi chůva večer vlasy, tak jasno bylo vždycky nad postýlkou, že jasněji snad o polednách není. Když usnula jsem, vždycky zpívala mi píseň o lnu, který kvet', a nedokvet'.
Daleko široko svítí boží den, pod našimi okny kvete modrý len. Kudy půjdu cestou, kveť mi modře, kveť, záhy za nevěstou přijde rytíř teď. Daleko zdaleka pro mě přijede, mamička mi ze lnu plátno upřede. Ať se plátno jemné v slunci zabělá, rytíř odvede mne zítra z kostela. Daleko vysoko svítí sluníčko, ach, to nebyl rytíř, moje mamičko. Sluníčko se schýlí, záhy zhasne den, na můj... rubáš bílý
vykvet' modrý len.
A pak ještě do červánků hoří, když je slunce na pokraji moří. Drobty z buchet nasypeme cestou.
Kudy půjdem, o své stopě zvíme, na zpáteční cestě nezbloudíme.
Nežli zlatá loď třikrát zemi obepluje, když se slunce třikrát vnoří v žhavé mraky, černé lesy na dně cizích moří, vrátíme se k panu králi.
My dceru královskou jsme zajali.
Neb nedbalá jsi stráž! Což nepoznal jsi, koho zatýkáš?
Dokud bylas doma ve svém zámku, trhala jsi květy na zahradě, jablka jsi zlatá z větví třásla...
Na lučinách plno kvítí bylo, boží slunce nám je ozlatilo. Kukačka nás v černé lesy zvala, veverka nám cestu ukázala. A když večer na mezi jsme spali, svatojánské mušky přilétaly, broučkům v trávě na noc svítily, kolem hlav nám tiše kroužily...
A ty mušky svatojánské padly ve tvé zlaté vlasy. Zmizely tam, osleply tam, jejich záře ztratila se, protože se rovnat chtěly Pampelišce zlatovlasé.
V spor cizí, ať se nikdo nemíchá, ať vybere si sama ženicha.
A princezna-li prince bude chtít, pak toho Honzu dáme pověsit.
Kde moudrost vládne, tam ať strachu není. A jménem zákona teď do vězení.
A víš, kam půjdem? Rovnou na stráň, k vám. Tam žlutých květů těch si natrhám. A že jak já jsou pampelišky též, z nich do vlasů mi věnec upleteš.
Žluté květy odkvetly už možná.
Odkvetly?
Tak záhy odkvetly? A pranic, pranic po nich nezbude?
Jenom bílé pýří, které chvěje se, a to do daleka vítr roznese.
Vysoko! Vysoko, do oblak šedivých, odkud se za zimy na zemi sype sníh.
Král vyvolil mi prince za ženicha, a nežli prince z Hispánie, rač žebrat chci a hlad mi milejší je.
Teď, otče, honem hleďte se jí zbýt a toho chlapa dejte pověsit.
Ve hněvu bych v jeho troskách zaslech' výčitku, že násilím jsem dobyl princeznu?
Svých zbraní nezvednu a nezničím je, dokud nepoznám, že město váhá vydat princeznu, ač její srdce touží v náruč mou.
Jak luna krásná ve svém panenství, řkouc, tvoje láska zvítězila tam, kde nechtěly tvé zbraně vítězit.
Labutě..., labutě, kudy vy letíte, že ten kraj na jihu bez zimy vidíte?
Pánbůh vás, labutě na moři, chraň.
Labutě..., labutě, vidíte naši stráň?
Vidíte zámek náš? Hněvá se ještě král? Jistě jej spatřily a zas už letí dál.
Já bych neletěla, labutě ty bílá, nad naším bych zámkem v slunci zakroužila, v zahradu bych padla a pan král by vyšel, radostí by plakal, až by o mně slyšel. Celý dům by svolal, častoval by lidi, Honzo!
Moje vlasy nejsou už tak zlaté.
Vadnou, vadnou, měknou jako peří.
Po jeseni, viď, to zima bude?
-A po zimě zas bude jaro!
Nebude už, Honzo, nebude už.
Pampeliška spanilá Honzova je žena.
Nepůjdem už v lesy tebe hledat kdesi, Pampeliško, zrádná myško, zůstaň si tam, kde jsi.
Ale tvoje mamička, ach Honzo, mamička tvá jistě vyžene mě.
Od severu fičí, tolik fičí, slunce kdesi za horama bloudí, pampelišky v lukách nedokvetly. Nedokvetu, ale odkvetu ti.
Princezna teď bude míti časy, oukrop, ten jí nepojede asi.
Sedí tam jak boží umučení. -Máma brečí, to je podívaná!
Ta kouká jako zařezaná.
To víš, pro ni není chalupnická strava.
Ale co strava, strava, slunce jí tu schází.
Zámek jí tu schází.
Řekni, Honzo zlatý, aby si pan král raději pro ni přijel.
Jen ať Pampelišce není zima, mámo.
Slunce hoří na pokraji moří... Princ už všechny zapaluje lesy, tys mi utek', Honzo! Kde jsi? Kde jsi?
Ale teď už pojď, dceruško má zlatá, do peřinek, abys nenachladla.
Ale teď se svlečeš a pak hupky skočíš do postýlky.
Mamičko... Mamičko! Proč studí ruka vaše? Chcete obléci mě do rubáše?
Kde je Pampeliška?
Vítr se zdvih', chyt' ji jako pýří, vyzdvih ji nad zem, rozfoukal ji v sníh.
A jak v sníh ji rozfouk, hned se chumelilo.