Pohádky Boženy Němcové
Tajemný pás
Mladý kníže Ludomír se vydal se svým starým vychovatelem a rádcem na cesty.
Byl to jinoch statečný a pohledný, takže nejedno dívčí srdce po něm zaplakalo.
Učitel jeho, jmenoval se Dobroděj, byl muž zběhlý v tajných učeních a znal svět.
Jednou přišli do velkého města. Vládl tu král, který byl ochoten vyplnit své krásné dceři jakékoli přání.
Ta vydala rozkaz, že kdo se na ni směle podívá nebo zasměje, přijde o hlavu. Ani žádná dívka u dvora
nesměla mít milého, jinak byla ihned vyhnána a potrestána vězením.
Svého otce princezna Kazimíra milovala, ale byl to také jediný muž, kterého měla ráda.
Co by za to byl dal, aby jeho dcera dostala rozum a její tvrdé srdce se obměkčilo.
Tohle všechno se Ludomír cestou dozvěděl a toužil princeznu poznat. Marně ho jeho starý učitel varoval.
Rozhodl se, že se na ni zasměje, až půjde přes náměstí.
Alespoň v tom Dobroděje poslechl, že se převlékl za šaška a zohyzdil si obličej.
Princezna sebou trhla a poručila svým líbezným hlasem vojákům:
Chopte se ho!
Vtom přistoupil starý Dobroděj, uklonil se zhluboka před Kazimírou a povídá: Jasná princezno,
odpusťte mu. Je to blázen, kterého vezu sousednímu králi. Přeje si ho mít u dvora.
Ano, daruji mu život, odpověděla Kazimíra. Ale chci ho pro sebe.
Otec se na Kazimíru hněval. Nechtěl nepřátelství se sousedním králem a vyčítal své dceři rozmařilost,
proti které už celá země reptá.
Ale já muže nenávidím a bytosti láskou malátné se mi protiví. Chci panovat sama. A kdo mě bude kárat, toho potrestám.
Král byl z toho smuten a dal povolat šaška. Z které země pocházíš? ptal se ho.
Šašek: Já jsem ze země, kde není metla nad strom a lvice nade lva.
Kazimíra se rozzlobila, ale otec jí řekl: Vzala sis ke dvoru blázna, tak si musíš nechat pravdu i nepravdu líbit.
Ale princezna se urazila a odešla.
Ludomír si jako šašek získal přízeň všech. Bavil je celý den veselými žerty, ale večer pak byl smutný. Toužil po princezně a myslel na svého učitele.
Tu náhle někdo neviditelný otevřel dveře a Dobroděj byl tady.
Nahlédl jsem do knihy tvého osudu, pravil. To pyšné srdce je ti souzeno. Učiníš z princezny svou laskavou ženu, ale napřed musí být ona sama sebou potrestána. A položil na stůl skvostnou skříňku
se šperky nevídané krásy. Zítra večer půjdeš k ložnici princezny, vezmeš jeden šperk a kladivo a budeš tlouci. Až se tě bude její komorná ptát, za co šperk prodáš, řekni, že jen za to, když u tebe v pokoji přespí.
Ve skříňce ležely hodiny, pás a diadém. Vše tak bohaté zlatem a diamanty vykládané, až oči přecházely.
Vzal nejprve hodinky, tehdy velikou vzácnost, a učinil, jak mu Dobroděj poradil.
Za chviličku tu byla komorná s dotazem od princezny, proč dělá takový hluk.
Chci ty hodinky rozbít. Nerad se dívám, jak ubíhá čas, odpověděl Ludomír.
Proč je raději neprodáš? Dám je, ale jen tehdy, když u mne v komnatě do dvou hodin rána probdíte.
Komorná se lekla a běžela vše říci princezně. Co měla Kazimíra dělat? Po šperku toužila, a tak jen řekla:
Dobře bych zaplatila tomu, kdo by mi ty hodinky přinesl, ale nemohu ti přikázat, abys překročila můj vlastní zákon.
A teď zas měla komorná zamotanou hlavu. Ale znala princezniny slabosti, a tak šla do pokoje k šaškovi. Ráno jí odevzdala šperk a dostala bohatou odměnu.
A když odpřísáhla, že opravdu jen seděla a bděla, nebyla vyhnána.
Jenže večer se to všechno opakovalo znovu.
Tentokrát si Ludomír sedl na chodbu s nádherným pasem.
Komorná už ani princezně nic neříkala a šla rovnou k němu. Ráno pak hned pás odevzdávala Kazimíře.
Ta jí sice opět dobře zaplatila, ale také vyčinila, že se jí nepřišla dovolit. Že ale dostala, co chtěla, dívce zas odpustila.
Třetí večer seděl Ludomír před princezniným pokojem s diadémem. Jenže nebylo za ním koho poslat.
Komorná spala jako špalek. Musela tedy Kazimíra sama jít. Zahalila se do závoje, aby ji šašek nepoznal, a nabízela mu peníze a princezninu přízeň.
Peníze nepotřebuji a princezninu přízeň jsem si získal jako šašek. Pojďte se mnou, krásná panno,a skvost je váš, odpověděl Ludomír. Kazimíra ani nevěděla jak, a byla u Ludomíra v pokoji.
Druhý den však byla zamlklá, nesmála se, neplakala, nikoho nekárala. Ba ani svého šaška nechtěla vidět.
Ten zatím u sebe rozmlouval se starým učitelem.
Dobroděj poprvé sundal ze svého těla kouzelný pás, který ho dělal neviditelným, a dal ho princi.
Od oné noci byla Kazimíra vlídnější ke všem a zvlášť laskavá ke své komorné. Ta té proměně rozuměla.
Když se princezna ve dvě hodiny ráno vracela od Ludomíra, probudila se. Jenže začala princezniny dobroty zneužívat. Netajila se láskou k jistému chlapci a brzy se i rozneslo, že už přišla o poctivost. A tu hned začaly ostatní dvorní dámy reptat, že má komorná výhody a dává zlý příklad.
V princezně se probudila zlá panovnice a dala svolat soud.
Když ale chtěla vyslovit krutý ortel, jako by jí v tom někdo neviditelný bránil.
A pak jí známý hlas zašeptal: Princezno, Ludomír tě žádá o milost.
Kazimíra se začervenala, sklopila hlavu a mírným hlasem řekla:
Budiž, daruji vám život. Ale za to budete celý rok od sebe odloučeni.
Lid začal reptat a komorná postavila se hrdě před ni a řekla:
Královno, odsuzuješ mě, a přitom si sama zasloužíš soud.
Nastala vřava a všichni se chtěli vrhnout na princeznu.
Tu zazněl jakoby z oblak mocný hlas:
Stůjte! Bůh nechce smrt hříšníka, ale jeho polepšení.
V tu chvíli pak viděli všichni jasného anděla, jak princezně obtočil kolem těla zlatý pás a oba zmizeli.
Kazimíru, která leknutím omdlela, položil Ludomír na pohovku.
Jsi anděl, abych se k tobě modlila, nebo člověk, abych tě milovala? řekla ještě napůl ve spaní
princezna.
Jsem Ludomír, tvůj šašek, princezno. Ale taky knížecí syn. Můžeš svou přízeň v lásku proměnit?
Proto mi byl ten milý hlas tak povědomý, odpověděla Kazimíra.
Princ si sňal andělská křídla, objali se a kámen v dívčině srdci změkl láskou.
