O bílém hadu - čtené pohádky BN

Pohádky Boženy Němcové

O bílém hadu

Chudá selka šla do lesa na stlaní. Hrabe, hrabe, a najednou vidí bílého hada. Mohla ho snadno zabít, ale ona by to pro celý svět neudělala. Vždyť to byl bílý had a ten přináší štěstí!

Nabrala ho tedy do košíku, on se do listí zahrabal a přinesla ho domů.

Starali se o něho s mužem jako o vlastní dítě, které neměli. Spal na podušce na peci a dostával
ode všeho jídla, co měli.

A opravdu. Brzy si z nouze pomohli.

Had u nich byl už pet let, když tu se jednoho dne ráno z pece ozvalo: Táto, když se o mě staráte,
měl byste mě taky oženit.

Nu, já tě ožením, odpověděl sedlák. Ale kteroupak bys rád?

Žádnou jinou než Bělu, dceru knížecí.

Co měl sedlák dělat? Když přišel ke knížeti, bez ostýchání mu poselství vyřídil.
Kníže se zamyslil, kněžna se lekla, ale Běla se jen zasmála a povídá:

Vyřiď svému synu bílému hadu, že si ho vezmu, když přijede na svatbu po zlaté silnici na granátovém voze a potáhne ho čtvero bílých koní. Když tak přijede, bude svatba.

Děkuji ti, tatíčku, za vyřízenou, pravil doma had. Ráno se s mamičkou ustrojte, pojedeme na oddavky.

Sotva vysvitlo slunce, už venku zařehtali bílí koně a jelo se. Běla se dívala oknem, a když viděla,
že se opravdu blíží granátový vůz po zlaté silnici, musela se strojit do svatebních šatů.

Matka plakala, otec jí lál, ale že to sama chtěla, musela mlčet.

Svatba byla v zeleném háji.
Všichni jedli a pili, jen nevěsta plakala a ženich tiše ležel na bílých poduškách.

Když šli spát, nevěsta si strachem stáhla podušku až přes hlavu.

Tu prosí ženich: Bělinko, obrať se ke mně.

Jeho hlas byl tak měkký a něžný, že se k němu musela obrátit.

A tu zase prosí: Obejmi mě.

Běla se třásla, ale objala ho.

Tu prosí potřetí: Bělinko, drahá, polib mě!

S hrůzou zavřela Běla oči a políbila hada.

V tu chvíli stála v náručí krásného mladého muže.

Když se ráno probudili, chtěl si ženich zase hned hadí kůži obléci. Běla ho však prosila, aby to nedělal a ona ho mohla svým rodičům ukázat.

On se ale bránil. Byl začarován. A kdyby se ta kůže ztratila, navždy by zmizel a nikdy by se už s Bělou neviděli.

Ta ale slíbila, že kůži schová tak, že ji nikdo nenajde.

Mladík ji miloval. Nechal se tedy přesvědčit a kůži jí dal. Běla ji schovala pod polštář a už ho vedla mezi svatební hosty. Líbil se jim, to se ví.

Ale to všeobecné radování netrvalo dlouho. Najednou cítí Běla horké políbení, bolestivý vzdech a ženich byl pryč.

Všichni zůstali jako omráčení, jen Běla už tušila, co se stalo.

Běžela do ložnice, prohledala postel, ale kůže se ztratila.

Plakala a v srdci cítila takovou bolest a úzkost, že běhala z místa na místo a nikde neměla pokoje. Svěřila se tedy rodičům a šla do světa hledat svého ztraceného muže.

Chodila už dlouho se svou bolestí, ale nikde ho nenacházela.

Tu přišla k malé studánce pod starou vrbou. Tam si sedla a usnula.
Najednou jako by ji někdo vzal za ruku, a když se probudila, stála před ní krásná paní, kterou jako by už někde viděla.

Jsem matka tvého ztraceného muže, řekla.

Bydlím v této vrbě, ale mé království je rozsáhlé. Když můj syn odešel do země lidí, nemohla jsem ho už chránit, protože moje moc tak daleko nesahá. Zlá čarodějnice ho zaklela do bílého hada a pak kůži, kterou jsi nechala pod poduškou, spálila. V tu chvíli ztratil princ paměť a vzal si jinou paní, kterou nemiluje. Ale pokud ty ho máš opravdu ráda, ukážu ti k němu cestu.

Jak bych ho nemilovala, když už za ním tak dlouho chodím a všude ho hledám, odpověděla Běla.

Vykoupej se tedy v této studánce, řekla a zmizela zase ve vrbě.

Když se vrátila, dala Běle jiný šat a taky zlatou přeslici a stříbrné vřetánko a řekla: S tím si sedneš na náměstí a budeš příst. Královna půjde kolem a bude to chtít koupit, ale za žádnou cenu neprodávej, dokud nepřivolí, že ti daruje, co si od ní vyprosíš. Zítra přijď zase ke mně.

Běla poděkovala a udělala, jak jí bylo poručeno.

Lidé se sbíhali ze všech stran a nevěděli, mají-li hledět na sličnou přadlenu, nebo na zlatou přeslici. Tu šla kolem jako hrdá pávice královna a hned se jí obou těch věcí zachtělo.

Dám ti peněz, co budeš chtít.

To není za žádné peníze, milostivá paní, odpověděla Běla.

A za co tedy?

Nechte mě jednou večer s králem pobýt.

Chvíli se královna rozmýšlela a potom řekla: Bud si tedy. Večer přijď do hradu.

Nato ji Běla odevzdala obě vzácné věci a čekala, až slunce zajde.

Když ji pak královna zavedla do ložnice, král už spal. A neprobudil se, ani když ho Běla políbila a volala jeho jméno.

Nastal den a ona musela pryč.

Neplač, dcero moje, řekla jí králova matka. Tady máš košíček květin. Sedni si s ním na náměstí a dělej věnec. Královna ho bude zase chtít, ale ty nedávej, než jako předešlého dne.

To se ví, že ho královna chtěla.
Košíček byl ze zlata, stejně jako stonky květin. A jejich květy z drahého kamení. Ještě nikdo takovou krásu neviděl.

Královna tentokrát svolila bez rozmýšlení, ale když Běla zas do hradu přišla, spal král jako předešlé noci a ona ho opět neprobudila.

Ještě smutnější než včera přišla Běla k bílé paní, ale ta jí dala překrásné šaty, jako by jejich látka byla ze zlaté pavučiny utkána, a řekla:
Snad budeš potřetí mít štěstí.

Večer už seděla Běla u hradu a čekala na královnu.

Jak by po takových šatech chtivá žena netoužila? Běle hned všechno slíbila a v duchu se jí jen vysmála.

V králově předpokoji spával starý komorník. A bylo mu divné, že už po dvě noci slyšel v jeho ložnici usedavý pláč. Zeptal se proto krále. Ten tomu zprvu nechtěl věřit, ale pak si vzpomněl, že mu už
dva večery královna sama přináší nápoj na noc a nutí ho pít. Slíbil si tedy, že lektvar tentokrát nevypije a bude dávat pozor, co se bude dít.

Když královna přinesla nápoj, lstí ji přiměl, aby se otočila, a odvar vylil. Předstíral ovšem, že tvrdě usnul, a proto královna opět přivedla Bělu.

Král maličko pootevřel oči, ale tu krásnou paní hned nepoznal.

Pak však promluvila, políbila ho a zlé kouzlo bylo zlomeno.

Když ráno přišla zlá královna pro Bělu, nechal ji král hned do věže vsadit a se svou milou manželkou se pak vydali ke staré vrbě, aby jí poděkovali.

Vrba se zachvěla a studánka zašuměla, jako by jim odpovídala.

Pak se vrátili domů k Běliným rodičům a k sedlákovi se selkou, kteří mladého krále vychovali.

Ale vrba u studánky jim po celý život zůstávala svatou. 

decko.ceskatelevize.cz/pohadky-bozeny-nemcove