Alabastrová ručička - čtené pohádky BN

Pohádky Boženy Němcové

Alabastrová ručička

Do jedné vesnice přišli dva vysloužilí vojáci a prosili o službu. Jeden mladší byl ještě při síle, ale ten druhý byl z vojny celý zubožený a špatně chodil. Práci proto nedostal, jen ho nechali u nich žít.

Ale ve vsi je měli rádi oba. Hlavně děvčata. Byli veselí a uměli všechny pobavit.

První z nich se dokonce brzy oženil. Ženu měl chudou, nebyla taky nejmladší, ale měla chaloupku, a když se oba snažili, na živobytí bylo.

Narodila se jim dceruška, které dali jméno Zuzanka. Všichni ve vsi ji měli rádi, protože každému hned pomohla a pro každého měla dobré slovo a úsměv.

Bylo to večer před svatým Janem Křtitelem. Mládenci a děvčata z vesnice pálili svatojánský oheň na vrchu nedaleko starého hradu. Když ho zapálili, skákali kolem něho a zpívali, oheň přeskakovali.

Tu najednou Zuzanka o něco zakopla. Shýbne se, zdvihne to a vidí malou alabastrovou ručičku.

"Zahoď to, je to kouzlo," volali všichni.

Ale starý voják Martin povídá: "Přinese ti štěstí. Pověs ji na krk a uvidíš."

Zuzanka ho tedy poslechla. Když oheň dohořel, odcházeli všichni domů. Marně je Zuzanka přesvědčovala, aby s ní šli na starý hrad. Báli se, že o svatojánské noci tady tropí své rejdy čarodějnice. Zuzanka se ale nedala odradit. Šla na hrad, sedla si a pozorovala hvězdy, až jí oči přecházely.

Tu slyší zdáli krásnou muziku a už také z hradu vycházejí skvostně odění hudebníci. Za nimi pán a paní v krásných oděvech se zlatými korunami na hlavách a mnoho dalších pánů a paní a po stranách sloužící s pochodněmi.

Když průvod obešel celý hrad, zastavili se přímo před Zuzankou. A královna na ni zakývala prstem. Zuzanka se ani na okamžik nerozmýšlela. Přijala nabídnutou ruku a šla s královnou do hradu.

Tu se otevřela v jednom koutě brána s dlouhou chodbou a všichni tam vešli. Než se Zuzanka nadála, stáli uprostřed přenádherné zahrady a uprostřed ní zlatem vykládaný alabastrový zámek. Zlaté dveře zámku se otevřely, družina i s králem se poklonila královně a všichni zmizeli.

Královna se Zuzankou chodily po zahradě tiše. Nikdo nemluvil. Tu se královna zastavila, utrhla myrtový proutek, uvila z něho věneček, dala ho Zuzance na hlavu a řekla: "Nech si ho ode mne na památku a zítra přijďte na toto místo s otcem a řekni mu, ať kope. Nesmíte ale nikomu říci, co najdete. A z vesnice se odstěhujte."

Nato vyvedla Zuzanku zpáteční cestou ze zahrady ven a zmizela.

Domů přišla Zuzanka až o půlnoci. Když ji maminka ráno budila, stálo už slunce vysoko. Sáhla pod polštář a našla věneček. Nezdálo se jí to tedy!

Jenže věneček nebyl zelený, ale celý z ryzího zlata!

"Starý Martin ti dobře poradil," pravil otec. "Ručička ti přinesla štěstí. Jen jestli ještě dokážeš najít to místo. Je tam určitě zakopán poklad," řekl otec.

Aby je nikdo neviděl, vydali se o polednách, kdy byli všichni doma na obědě, na starý hrad. Zuzanka našla průchod mezi zdmi, který se v noci zdál branou. Vešli na kulatý dvůr porostlý jen travou a keři.

Žádná zahrada, žádný zámek. Přesto Zuzanka s jistotou prohlásila: "Tady je to, tatínku. Tady kopejte!"

Jakmile začal otec kopat, hned narazil na velkou, železem kovanou truhlu. Ani pohnout s ní nemohl, jak byla těžká. Ale sotva se jí Zuzanka prstem dotkla, uzvedli ji snadno. Když ji doma otevřeli, byla plná zlata.

Druhý den se vydal otec do města, aby koupil koně a vůz a najal ve městě bydleni. Matka se Zuzankou zatím balily věci. Chaloupku přenechali starému Martinovi a taky mu dali něco peněz.

Když se otec vrátil z města, řekl, jak mu Zuzanka poradila, že zdědil peníze a že se budou stěhovat. Někteří jim to štěstí přáli, ale jak už to bývá, cloumala jinými závist. Nejhůř na tom byl sedlák, který bydlel ve statku hned vedle nich. Vrtalo mu to hlavou, kde mohl vzít jeho soused najednou tolik peněz. I poslal svou ženu za Zuzančinou matkou.

Selka přišla a všemožně se vyptávala a na ženu tlačila. Ta se bránila statečně, ale nakonec přec jen omylem řekla: "Zdědili jsme po jednom strýci. Ale to jen proto, že naše děvče našlo tu kouzelnou ručičku."

Selka hned běžela domů a pobízela sedláka, aby si na Zuzanku počíhal a ručičku jí ukradl.

U souseda se zatím nakládalo na vůz a Zuzanka se chtěla jít rozloučit se starým hradem. Marně ji otec zrazoval, že půjdou před odjezdem všichni.

Slyšel to lakomý sedlák a hned běžel ke hradu, aby tam ha Zuzanku číhal, přepadl ji a ručičku jí vzal. A jak tam tak dřepí schovaný, vidí najednou, že se k němu blíží kůň bez uzdy. I myslel si, že se to jeho kůň splašil. Šel mu naproti, aby ho chytil za hřívu.

Ale jak ho za ni uchopil, kůň se s ním vznesl, třikrát zakroužil dokola a zmizel i se sedlákem.

Za chvíli se už na hradě celá rodina loučila s posvátným místem a děkovala za štěstí, které se jí dostalo. Odjezd z vesnice byl ale smutný. Nejvíce Zuzanka litovala, že dlouho neuvidí starého Martina.

Ve městě ale přece jen na něho trochu pozapomněla. Rostla jako z vody a pořád měla plno práce. Taky se pilně učila, aby z ní byla vzdělaná mladá dáma. Když dospěla, požádal o její ruku jeden bohatý a hezký šlechtic. A protože se jí líbil, rodiče svolili.

Svatba byla tady. Zuzanka vstupovala do kočáru se zlatým myrtovým věnečkem na hlavě a alabastrovou ručičkou na krku jako největší památkou. Tu přistoupí k vozu chromý žebrák a prosí o almužnu.

Zuzanka na něho bystře pohlédla, poznala starého Martina a hned ho zvala k sobě do vozu. Ale ten nechtěl ve svých ubohých šatech.

Tu však přiskočili také její rodiče, Martina posadili do kočáru a musel jim vypravovat, kde se tu vzal a jak se mu vedlo. I vyprávěl Martin, jak se mu po nich stýskalo a že se vypravil na cesty, aby je našel. A protože se mu to podařilo, může zase domů.

Už ho ale nepustili. Zůstal u nich v krásném domě až do smrti. Zuzančin otec pak koupil vesnici, kde se jeho dcera narodila, desateronásobně oplatil sedlákům, kteří se ho tenkrát ve vsi ujali, a nedaleko starého hradu nechal vystavět pěkný zámek, ve kterém pak všichni svorně a spokojeně žili.

Alabastrová ručička a zlatý věnec pak zůstaly v rodině jako poklad nejcennější.

decko.ceskatelevize.cz/pohadky-bozeny-nemcove