Dvě TeReziA pKučera
jsme rodina Kučerova. Máme rádi pohádky všeho druhu a taky je někdy rádi literárně a výtvarně přetváříme. Rozšířený profil Tereza (16 let).
"Král času I." podle Boženy Němcové
1. květen 2017 | 11.02 |
"Král času" podle Boženy Němcové a Jaroslava Seiferta 
Jednou žili v malé dědině dva vlastní bratři. Starší byl velký boháč, ale přitom zlý a bezbožný. Mladší byl poctivý, že mu nebylo rovno, ale tak chudý, že neměl mnohdy ani on, ani jeho rodina co do úst. Jedenkrát, když už nemohl hladem vydržet, šel poprosit svého bohatého bratra o kousek chleba. Ale se špatnou se potázal.
"Ještě abych se staral o takového ničemníka," obořil se na něho bratr a ukázal mu dveře.
Chudák šel a nevěděl, kam se obrátit. Sotva nohy hladem vlekl a v chatrném oděvu se celý třásl zimou. Domů se s nepořízenou bál. Zašel do lesa a tam našel pod hruškou napadená pláňata. I když byla tak kyselá, že mu od nich zuby trnuly, byl rád, že je našel. Avšak hrušky mu nezahřály žaludek, zima ho roztřásla a ostrý vítr dul po lese.
"Ach, kampak já se, hříšný člověk poděju," naříkal, "doma není ani chleba, ani oheň, a bratr mě vyhnal."
Napadlo ho, že na Skleněném vrchu plápolá oheň a okolo ohně sedí dvanáct mužů. Zalekl se, ale pak si pomyslel: Co bych se bál, však mě pánbůh ani tady neopustí.
Šel přímo k ohni, u ohně se zastavil, uklonil se a poprosil: "Dobří lidé, smilujte se nade mnou. Jsem člověk chudobný, nemám co do úst, ani oheň nemám. Dovolte mi, abych se trochu u vašeho ohně ohřál."
Všichni se po něm ohlédli a jeden z nich pravil vážným hlasem: "Synku, sedni si mezi nás a ohřej se o některého z nás."
Chudák si sedl mezi ně, ohříval se, ale že všichni mlčeli, bál se i on promluvit. Pozoroval však, že si po řadě místa přeměňují; tak obešli oheň dokola, a když se zase každý ocitl na tom místě, kde seděl, když chudák k ohni přišel, tu se zdvihl uprostřed ohně stařec s šedivou bradou a lysou hlavou.
Promluvil: "Člověče, nemarni tu život, ale jdi domů, pracuj a poctivě se snaž. Naber si na cestu uhlí, vždyť ho beztoho všechno spálíme."
Po těch slovech stařec zmizel. Dvanáct mužů vstalo, nasypali chudákovi do pytle uhlí, pomohli mu s pytlem na záda a přikázali, aby pospíchal domů. Chudák jim pěkně poděkoval, ale cestou mu vrtalo hlavou, jestli uhlí pytel nepropálí a jak je domů donese. Ale pálení necítil a břemeno se mu zdálo tak lehounké, jako by peří nesl. Těšil se, že budou mít aspoň v chalupě teplo, když nic jiného.
pise.cz/FCKeditor2/editor/images/smiley/msn/heart.gif">
Sotva přišel domů, vysypal pytel na ohniště, ale div divoucí! Z každého uhlíku, z každé jiskřičky se stal zlatý peníz! Chudák nevěděl, co má radostí dělat, ani svým očím nevěřil. Děkoval v duchu těm dobrým lidem, kteří ho bídy zbavili. Měl tedy peněz tolik, že ani nevěděl, co s nimi. Tak si je chtěl přeměřit, aby věděl, kolik jich má. Poslal ženu, aby šla k bratrovi vypůjčit měřici.
Bratr se rozesmál: "Copak chce ten žebrák měřit?"
Žena mu řekla, že jim soused vrátil trochu žita, že si je chtějí přeměřit. Bratr tomu nevěřil, a aby se přesvědčil, co budou měřit, namazal měřici na dně smůlou. Mladší bratr přeměřil peníze a bylo jich mnoho. Když byl hotov, šel odnést bratrovi měřici a nevšiml si, že na dně zůstal přilepený jeden peníz. Jak to starší bratr uviděl, tu si hned pomyslel, že je bratr zbojník, pustil se do něho a křičel a hrozil, jestli nepoví, odkud má tolik zlatých peněz, že ho obžaluje ze zbojnictva.
Co si měl nebožák počít! Nechtěl se s bratrem rozejít ve zlém, a raději mu tedy vyprávěl, jak a co se mu na Skleněném vrchu přihodilo. Starší brat měl bohatství dost, ale mladšímu štěstí záviděl; když si mladší nakoupil dobytek a pořídil hospodářství, které s rodinou poctivě a svorně spravoval, takže si ho všichni ve vsi vážili, tu staršímu závist ani pospat nedala. Umínil si hned, že půjde také na Skleněný vrch. Co se povedlo bratrovi, může se podařit i mně, myslel si.
Přišel na Skleněný vrch, kde hoří vysoký oheň, a hned začal u těch dvanácti, co dokola seděli, žadonit:
"Dobří lidé, dovolte mně, chudobnému, pěkně vás prosím, abych se u vás trochu ohřál, jsem mrazem celý ztuhlý."
Tu mu odpověděl jeden z dvanácti: "Synku, ty ses narodil ve šťastné hodině, máš bohatství dost a dost, ale jsi lakomý a zlý člověk. Před námi lhát nesmíš a za to, že jsi lhal, trest tě nemine."
Ohromen leknutím zůstal boháč stát. Bál se promluvit jediné slovo. Těch dvanáct si začalo zase místa přeměňovat. Jeden vstal, sedl si na místo druhého, ten na místo třetího a tak to šlo, až se vystřídali všichni a každý zase seděl na svém místě.
Tu se zdvihl opět uprostřed ohně onen stařec s šedivou bradou a pravil boháčovi: "Zle se daří lidem zlým. Tvůj bratr je dobrý člověk, proto jsem ho obdaroval, ty jsi člověk zlý, proto trestu neujdeš."
Po těchto slovech všech dvanáct povstalo, jeden boháče chytil, udeřil a podal druhému, ten udělal totéž, podal třetímu a tak to v kole šlo, až poslední ho podal starci a ten s ním v ohni zmizel. Druhý den hledali v dědině boháče, ale nikdo ho více nespatřil. Mladší bratr tušil, kam se poděl, ale mlčel o tom jako němý.
