Pohádky Boženy Němcové
Silný Ctibor
Za starých časů byl rýznburský dvůr velký a ohromný hrad, obklopený kol dokola hustými lesy.
Od západní strany se vjíždělo do brány, k severní straně vedla však jen ouzká stezka po příkré skále k řece Úpě, která se pod skalisky plíží.
Bylo to dříve malebné údolí na břehu řeky, celé porostlé jedlemi. A tam u řeky stávala malá chaloupka a v ní ovčák zůstával.
Jednoho dne jede rýznburský pán z procházky a vidí, jak ten ovčák nese z lesa na rameně velikánskou jedli.
Byl dobrý pán, ale velice přísný na toho, kdo dřevo z lesa kradl, nebo dělal všelijakou škodu. Hvěvivě se tedy na ovčáka obořil: "Jak se můžeš opovážit z mého lesa dříví krást?"
"Odpusťte mně to, pane rytíři. Mám tuze špatný barák a přemýšlel jsem, jak ho opravit, když tu mi ta jedle padla do oka. Nedalo mi to, došel jsem si pro ni a vytrhl ji," odpověděl ovčák.
"Ty že jsi tak silný?" ptal se rytíř a s podivem hleděl na ovčáka, který pořád ještě držel strom na rameni. "I což je o sílu," odpověděl ovčák. "Jen kdybych měl něco lepšího na zub.
"A co bys tak potřeboval, abys byl ještě silnější?" zeptal se pán.
"Inu, já myslím, že kdybych snědl dva pytle hrachu, několik uzených kýt a k tomu vědro dobrého vína vypil, že bych byl v stavu s každým obrem se prát."
"Dobře tedy. Máš to mít. A zítra si pro to přijeď do hradu. Tu jedli ti pro tentokrát odpustím. Ale jen pro tentokrát."
S radostí ovčák rytíři poděkoval a vesele kráčel domů s jedlí.
Ráno stáhl ženě cíchu z postele, a když se ho ptala, co blázní, jen mávl rukou. Šel si na hrad pro to, co mu pán slíbil.
"Kam to všechno dáte? A kdo vám s tím pomůže?" ptal se hradní, když viděl, že ovčák přichází sám.
Pán mu totiž pověděl, co všechno má připravit.
"Naložím si to na ramena a odnesu," povídá ovčák.
Hradní: "Děláte si ze mne blázny? Jakpak byste toho tolik unesl?"
"O unesení je hej, jen mi to dejte," ovčák na to.
"Tak to jsem tedy zvědav," pomyslel si hradní a schválně mu toho ještě o mnoho víc naměřil. Plnou cíchu hrachu mu dal a k tomu šest uzených kýt a vědro vína. A teď byl zvědav, jak to ten chlap odnese.
Ale ovčák vzal cíchu, přihodil k ní kýty, zavázal ji, hodil na rameno, vědro vína na druhé, poděkoval a kráčel pohodlně domů.
Pověst o tom se rychle rozšířila a od té chvíle mu nikdo neřekl jinak než Silný Ctibor.
Několik dní nato přišla z Prahy zpráva, že se bude konat velký turnaj, na který se měli sjet všichni rytíři. Byl tenkrát takový způsob, že si rytíři drželi silné panoše, hotové obry, kteří se pak na turnaji místo nich potýkali.
Rýznburský rytíř ale žádného tak silného panoše neměl, na kterého by se mohl spolehnout. A tak si vzpomněl na Ctibora a hned taky pro něho poslal.
"Poslechni, Ctibore," řekl, když ovčák vešel. "Chtěl bys být u mne panošem?"
Ctibor: "To věřím, že chtěl. A jak rád."
"Musel by ses naučit se zbraní zacházet a dobře jezdit na koni. Tomu já se všemu rád budu učit. A síly mám teď až nazbyt," odpověděl zase ovčák.
"Dobře tedy. Jdi k hradnímu, on ti dá jiné šaty. Ale za týden musíš všechno umět. Pojedeme do Prahy."
Ctibor radostí do stropu skákal, když slyšel, že pojede do Prahy. A ve dne v noci se učil. Než uplynulo sedm dní, uměl všechno, co má panoš umět.
Rytíř byl spokojen a odebral se s ním i s celým svým komonstvem do Prahy. Tam byli už všichni rytíři
z celých Čech pohromadě. A k tomu i mnoho cizinců. Obzvláště se povídalo o jednom, který prý měl s sebou velmi silného obra.
Když nastal den určený k turnaji, sjeli se všichni na stanoveném místě. Tam už bylo pro pány a paní
připraveno lešení, slavnostními koberci obvěšené a před ním se měli jejich panoši potýkat.
Když se panstvo shromáždilo, vjeli na ohrazené místo dva panoši na pěkných koních, Jeden byl onen vyhlášený obr, druhý panoš českého rytíře.
Netrvalo dlouho a cizinec byl vítězem. A tak to šlo několikrát za sebou.
Tu přišla řada na Ctibora. Když předjel, cizinec si ho přeměřil a výsměšně povídá: "Jak se, malý mužíčku, můžeš vůbec opovážit se mnou potýkat? Tebe rozmáčknu jako ten kámen!" Vzal kámen do ruky a rozmáčkl ho snadno jako kus cukru.
"Inu," řekl Ctibor a popojel až k němu, "když myslíte, že jsem tak slabý, tedy se nepotýkejme a podejme si na rozchod po přátelsku ruku."
Obr mu s úšklebkem ruku podal, ale Ctibor ji popadl, vyhodil obra do povětří a pak s ním tak rázně smýkl o zem, že se chlap ani nenadechl.
"Myslíš, že jen u vás umějí kameny mačkat? U nás toho umíme ještě víc." Když to obrův pán uviděl,
dostal strach a dal se na útěk.
"Ctibore, Ctibore," volal rýznburský rytíř, "obrův pán ti ujíždí, pusť se za ním!"
Ctibor nechal obra obrem a pustil se za cizím pánem. Ten právě jel z kopce, když ho dohonil. I skočil z koně a popadl tak silně za kolo, až mu kus loukotě s třemi špicemi v ruce zůstal.
"Tak se od nás, pane, neujíždí," křičel na omámeného rytíře. "Napřed musíte zaplatit." Byl tehdy totiž takový zvyk, že ten, který prohrál, musel se z prohry penězi vykoupit.
Chtěj nechtěj musil se cizinec vrátit a ku posměchu českých pánů Ctiborovi zaplatit.
Ctibor se pak za svůj hrdinský čin stal rytířem a do znaku dostal kus loukotě s třemi špicemi na znak svého slavného vítězství. Chaloupku si přestavěl na pořádný dům a žil dlouho a v dobrém přátelství se svým bývalým pánem.
