"Mahulena, krásná panna" podle Boženy Němcové a Jaroslava Seiferta"
Byl jednou jeden král a ten svého překrásného syna velmi miloval.
Matka princi umřela a macecha ho nenáviděla.
Proto by princ do světa rád odešel, ale otec mu v tom bránil a pustit ho nechtěl.
Jedenkrát se princ po zámku procházel a za kamny obraz uviděl.
Na obraze překrásná panna byla, tak krásná, že prince zcela okouzlila.
Otec se to dozvěděl a synovi pověděl: "To byla tvoje matka pravá, říkali jí Zlatá panna."
Syn si chtěl také Zlatou pannu ve světě vyhledat, ale táta král mu začal tu cestu rozmlouvat.
Až bezradný pan král doma i ve světě vyhlásit dal,
že pro prince hledají pannu stejně krásnou a nebožce královně podobnou.
Po celém království se vyslanci ptali, za hory, za doly zajeli,
ale žádnou takovou pannu nenašli.
Nakonec rádcové všechny studny zavřeli a jen královskou otevřenou nechali,
aby se žíznivých pocestných na Zlatou pannu zeptali.
Dlouho, předlouho to trvalo, až se jednou v létě stalo,
že ke studni poutník přišel, celý ušpiněný prachem,
sluncem spálený, utrmácený a velice žíznivý.
Strážní se ho jako vždy ptali a poutník pravil:
"Povím, co vím. Celý svět jsem prošel a jednu takovou krásku jsem tam viděl.
Jmenuje se Mahulena, krásná panna."
Stráž hned poutníka do paláce dovedla a před krále předvedla.
Princ, jakmile to uslyšel, s tím poutníkem do světa Mahulenu hledat šel.
Macechu to hřálo u srdce, že se tak lehce zbavila prince.
Šli dlouhý čas přes tmavé hory, pláně a doly, starými cestami,
až jedenkrát do tmavého lesa přišli.
Princ vylezl na buk, uviděl světélko, které bylo ještě hodně daleko.
Chvíli to trvalo, než se k domku dostali, kde u stařečka přespali.
Stařec knihy psal a poutníků si nevšímal.
Když odbila půlnoc, přiletěly tři vrány a rázem z nich byly tři panny, starcovy dcery.
Svému otci o Mahuleně vyprávěly, a potom zase odletěly.
Poutník to všechno slyšel a ráno, když s princem ke dvěma cestám přišel,
řekl, že se musí princ tou bahnitou cestou dát, aby se mohla Mahulena jeho ženou stát.
"O život dozajista přijdeš, když moje rady neposlechneš!"
Za nějaký čas přišli do města, kde žila princova nevěsta.
Princ šel ve městě do paláce a se sklopenýma očima vešel do světnice.
Seděla tam Mahulena, ale princ se jí díval na nohy jen po kolena,
snědl třetinu jídla, vypil třetinu vína a mlčky, jak přišel, tak zase odešel.
Druhý den princ snědl v paláci jen polovic jídla a vypil polovic vína.
Pozdvihnout oči výš si netroufal a Mahuleně se jenom k pasu podíval.
Třetí den nedočkavý princ pospíchal do zámku,
ale jakmile pohlédl na Mahulenu, krásnou pannu,
taková záře vyšla z její tváře, že prince srazila až na zem.
Když Mahulena viděla, že princ neomdlel ani neumřel,
ze svého vysokého místa dolů sešla, ruku mu podala a pěkně s ním mluvila.
Král i všichni dvořané se divili, že je princ živý.
A tak krásnou pannu Mahulenu dostal princ za ženu,
ale pan král nechtěl, aby si ji princ odvezl domů.
Ten král byl všech ptáků král a o svou dceru se bál,
protože to, co zlá královna chystá, tušil dozajista.
Hlučnou svatbu slavili a princ s Mahulenou potom v nejkrásnějším paláci bydleli.
Zpočátku princ na svého otce tolik nemyslel, byl krásou své ženy zcela okouzlen.
Ale později stále víc naléhal na Mahulenu, aby se s ním vypravila za jeho otcem domů.
Manželé se tedy s poutníkem na cestu vydali a opět v té chaloupce u starce přespali.
Princ s Mahulenou usnuli záhy, a když o půlnoci přiletěly tři vrány,
poutník nespal a poslouchal.
"Princ si veze Mahulenu, svoji ženu, do svého zámku."
"Veze si, veze, ale nedoveze."
"Velké neštěstí je čeká, macecha je ježibaba a prince nemá ráda."
"Ani Mahulenu, jeho ženu."
"Až k zámku přijedou, pohár vína dostanou."
"A jak budou to víno pít, srdce jim puknou a přestanou bít."
"A když se to nepovede, macecha jim pošle koně."
"Jak se princ na koně posadí, hned ten kůň do Dunaje skočí."
"A když se ani to nepodaří, drak jim v noci do světnice vletí a svým dechem je omámí."
"A kdo to poví, v kámen se promění!"
Stařec si to zase do knihy zapisoval a poutník si všechno pamatoval.
Ráno vstali, starci poděkovali a odjeli.
Když už před městem byli, vítalo je tam mnoho lidí.
Pohár vína hned princi nabízeli, ale poutník pravil:
"Nepij ani kapku toho vína! Ať to víno ochutná sluha, který ti ho podá."
Když se sluha vína napil, hned se na zem svalil.
Zas vyslala královna sluhu, který krásného koně vedl,
ale poutník princi řekl:
"Nesedej na toho koně a dej ho sluhovi, co ho vede!"
Princ poslechl a tomu sluhovi poručil, aby se sám na koně posadil.
Jakmile byl sluha na koni, kůň se rozběhl, skočil, a sluha se utopil v Dunaji.
Princ už tušil, jak macecha smýšlí, ale když konečně domů přišli,
macecha zas dělala, jakoby velikou radost měla.
Otec se radoval a hody jako o svatbě vystrojit dal.
Večer, když chtěl jít princ se svou ženou Mahulenou spát,
začal se o ně poutník bát a princi povídal:
"Poslechni mě, radím ti dobře!
Dnes v noci budu u tvé ženy spát a ničeho se nemusíš bát.
Když ne, tak ne, ale zle se ti povede!"
V noci princ od Mahuleny odešel a poutník tam vešel s ostrým mečem.
Zničehonic se přivalil o půlnoci ošklivý drak do komory a hned se táhl za Mahulenou k loži.
Poutník jen máchl mečem a tu ošklivou potvoru povalil na zem.
Hrozně zaryčela, až celý zámek probudila.
Poutník dračí tělo oknem do propasti shodil,
ale potom se k Mahuleně sklonil, aby z její tváře dračí krev smyl.
Poutník měl v ruce meč a na oděvu krev.
Všichni se hned na něho vrhli.
Myslel si král, princ i lid, že chtěl Mahulenu zabít.
Velmi se rozzlobil král a do vězení poutníka vsadit dal.
Chudák poutník se všelijak vymlouval, až mu princ přikázal,
aby pravdu pověděl, a poutník promluvil a zkameněl.
Tu teprve princ své nedůvěry litoval, když ztuhlé tělo svého věrného přítele objímal.
Už se vše o zlé královně vědělo a za čas našli v propasti její mrtvé tělo.
Princ každý den obmýval slzami nešťastného přítele, ale kámen zůstal kamenem.
Jednou pozdě večer, když se domů z lovu vracel, a zase na svého přítele myslel,
uslyšel šum křídel nad hlavou, a tu uviděl tři vrány letět nad sebou.
"Princ domů jede a ještě neví, co se u nich doma děje."
"Ještě neví, že mu Mahulena, krásná žena, porodila syna se žhavým slunéčkem na čele."
"Věru neví, že kdyby krví toho dítěte kamenné tělo svého přítele pokropil, kletbu by zrušil."
Plný radosti princ pospíchal ke své krásné ženě Mahuleně
a k dítěti se zlatou hvězdičkou na čele.
A když je políbil, vzal nožík a svému synáčkovi jemně nařízl malý prstík.
Tou troškou rudé krve pokropil kamenné tělo svého přítele.
Vtom okamžení byla zlá kletba zrušena a jeden druhého objímal.
Potom už jejich štěstí nic nepřekáželo a žili tam všichni pospolu šťastně a dlouho.
