"Slovenský junák" podle Boženy Němcové

Když Turci panovali v slovenské zemi, vedlo se lidem zle. Nikdo si nebyl jistý, zda neztratí svobodu, jmění, nebo dokonce život.

Tehdy bydlel v jednom hornickém městečku na svém dvorci Vavro Brezula. Byl to junák na slovo vzatý a postrach všech Turků, kteří přijížděli do jeho kraje, pustošili vesnice a odváděli lidi. Jedenkrát, když se dozvěděli, že Brezula není doma, přepadli i jeho dvorec. Čeleď se chtěla bránit, ale Turci ji brzy rozprášili a svázali. Chtěli odvléci do zajetí čeleď i Brezulovu ženu. Mysleli, že se Brezula hned tak nevrátí, a rádi by se byli předtím, než zajatce odvedou a dvorec podpálí, posilnili jídlem a pitím. Rozkázali Brezulově ženě, aby jim navařila dobrá jídla, a zatím chodili po domě, popíjeli a vesele zvonili šavlemi. Ustrašená Brezulova žena stála v kuchyni u ohniště.

Kde se vzal, tu se vzal, jako by z nebe spadl, stál vedle ní Brezula.  

"Dej bůh štěstí," pozdravil ji.

"Co to máš za hosty?"  

"Turci jsou zde," odpověděla strachem se třesoucí žena.  

"A co jim vaříš, těm milým hostům?"  

"Zelí," odpověděla žena.  

"A máš do něj maso?" – "Nemám."  

"Tak ti ho tedy přinesu!" zvolal a skočil do světnice.  

Turci zaslechli jeho hlas, zhasili světlo a ve velkém zmatku se začali jeden za druhým hrnout k oknu. Brezula chytil křemen mezi zuby a přejel po něm svou ostrou šavlí, až jiskry po zemi pršely. Hned viděl, kde jsou Turci, a turecké hlavy padaly jedna za druhou. Ti, kteří oknem neutekli, zahynuli. Tak sám jediný junák Brezula uchránil od záhuby svou ženu, statek a čeleď. Na tuto nešťastnou výpravu nemohli Turci zapomenout a přemýšleli, jak by se pomstili.

Za nějaký čas sebrali vojsko a pod vůdcovstvím agy Bečky, známého ukrutníka a ničitele slovenských krajin, se pustili přes lesy a hory za Brezulou. Cestou všechny vesnice pustošili; nářek se ozýval po údolích a lidé ze strachu utíkali do hor a do lesů. Marně vyzýval Vavro Brezula, aby se postavili Turkům na odpor. Všichni se báli. Vybral si tedy nejstatečnějšího ze své čeledi a šel s ním zkusit štěstí. Šli a šli, až se zastavili pod horou Hasenovou a umluvili se, jaké lsti použijí proti mocným Turkům.

Brezula se ukryl u studně v křoví a jeho druh opodál.  

Brezula čeledínovi nařídil, aby na znamení výstřelem křičel: "Sem, sem, Ďuro, Samko," jako by jich bylo kdoví kolik.  

Turci, vedeni známým ukrutníkem agou Bečkou, uviděli studnu, sesedli z koní a chtěli se napít.  

Brezula vyskočil s namířenou puškou z křoví a volal: "Vítejte, pane Bečko! Dá bůh, že již nebudete více sužovat slovenské kraje!" a jednou ranou agu zabil.  

Vtom vypálil jeho druh a vykřikl: "Sem ke mně, chlapci!" a Brezula volal: "Sem, sem, Samko! Ďuro! Sem, chlapci!"  

Padly další rány a několik Turků se válelo v krvi. Ostatní se ulekli, že padli do léčky, a vystrašeni smrtí svého vůdce bodli koně, obrátili se a střemhlav se dali na útěk.

Tam u té studny leží pochován turecký aga. Dva kameny jsou na jeho hrobě a železný kyj agův ještě dlouho ukazovali jako památku na časy, kdy Turci slovenskou zemi pustošili. Tak zprostil Vavro Brezula celý kraj velkého ukrutníka a jeho jméno bude dlouho žít v paměti slovenského lidu. Sláva mu, junáku statečnému!