Příběh, co vám vyprávět budu, to je pravda na mou věru.
Tenkrát ještě svinčičky obouvaly střevíčky a žabičky nosily čepečky.
Tehdy oslíci po ulicích ostruhami břinkali a zajíčkové sami na chrty troubili.
Děvčata si tenkrát dobře žila, jejich práce lehká byla.
Psi jim nádobí umývali a kočky jim ho utíraly.
Husy světnici zametaly, ryby jim prádlo v Hronu praly a raci je máchali.
Tenkrát každá dívčina se založenýma rukama u teplé pece vysedala, a přece se nebála, že by se neprovdala.
Nebojte se, děvčata! Už zase začínají prasátka střevíčky nosit a žáby v čepcích chodit. I osli už břinkají po ulicích ostruženkami. Dojde ještě i na to, že nebudete muset nádobí umývat, světnice zametat a šaty prát. Jen vysedávat budete a každá za muže mládence dostanete, kterého si zamanete. Tak jako se to se Zlatovláskou stalo.
V sedmdesátém sedmém království, za skleněnou horou, za dřevěnou skálou, za slaměným sloupem, bohatý král bydlel a jedinou dceru Zlatovlásku měl.
Vlásky se jí leskly jako slunce zlaté a oči měla jako nebe modré.
Nápadníků na každém prstě deset měla, ale ona žádného z nich nechtěla.
Nejvíc se jí ještě tak zamlouval Červenkrál a otec by ji byl taky nejraději za něho provdal. Ale Červenkrál se podle své brady jmenoval. Ta červená brada jako plamen byla, a když Zlatovláska na tu bradu pohlédla, vždycky ji chuť provdat se za něho přešla.
Darmo okolo ní Červenkrál jako holoubek vrkával. Darmo jí otec domlouval. Zlatovláska pořád svou vedla a nikoho, ani Červenkrále, za manžela nechtěla.
Až jí nakonec řekl její otec: "Na ocet mi v domě nezůstaneš, ale vyber si, koho sama chceš!"
Zlatovláska velice otce prosila, a nakonec si ještě rok svobody vyprosila, že si už za ten čas vybere toho nebo onoho.
Jednou si komornou zavolala, aby ji zlaté vlásky učesala, až najednou, co to? Inu to, co se občas i lepším lidem stává, byla i ve zlatých vlasech veliká veš pravá.
Jindy by se byla Zlatovláska nad něčím takovým až po uši zapálila, ale tehdy se nápadem svým potěšila: "Nikomu o tom ani nemukneš, jinak dostaneš! Ale když už tu to zvířátko jednou je a za nic nemůže, necháme ho žít chviličku a budeme mít na střevíčky kůžičku!"
A tak vešku rok krmily, až ji vykrmily. Pak veš nechaly zabít, vyloužit, vyčistit a z té vydělané kožky daly ušít střevíčky.
Zlatovláska zas a znovu komorné nařídila, aby jak hluchá i němá byla.
Právě rok uplynul a čas vybrat si manžela minul. Zlatovláska otci pověděla, koho chce za manžela.
"Můj otče, provdám se jen za toho muže, který uhodne, z čeho mám střevíčky vyrobené. Nejprve ať hádají jen kralevici, jestliže neuhodnou, potom ať hádají třeba i žebráci."
Nejdříve hádali samí králové, hádal i sám král Červenkrál, ale nikdo z nich správnou odpověď neznal. Potom král vyhlásit dal, že třebas i žebrákovi dá svoji dceru, jen když uhodne tu hádanku.
Hádali tedy světoběžníci a všelijací rádoby zbohatlíci, ale neuhádli také nic.
Zatím král Červenkrál o věci přemýšlel a uvažoval.
Komorné hory doly slíbil, až ji přemluvil.
Jednou do královského dvora jakýsi žebrák vjel na chatrné káře s hubeným koníkem.
Čeleď ho chtěla vyhnat, jak se to opovažuje s takovou hrčkou po královském dvoře drkotat.
Ale ten žebrák povídal, že přijíždí, aby si nevěstu vyhádal.
A sotva se na ty střevíčky podíval, hned poznal z čeho jsou, a ještě dodal, že když to bylo kdysi na hlavě, proč by to nemohlo být i na noze.
Zlatovláska se začervenala až po uši, a že už víc říkat nemusí.
Král povídal: "Koho sis vyvolila, toho máš. Snad své štěstí uhlídáš."
Musela se hned svých krásných šatů zříci a jen se tak po prostu obléci.
Potom skromný svatební obřad byl, žebrák nevěstu na káru posadil a "hý, koníčku, dokud živý, a když zdechneš, bude jiný!"
Vozík se vlekl, co noha nohu mine, a kolébal se pryč po krajině.
Lidé se sbíhali a Zlatovlásku okukovali.
Vlekou se, vlekou, až se na širé pole dostanou. Tam se páslo bílých ovcí stádo. Zlatovláska zeptala se: "Komu patří tyto ovce?"
"Červenkráli, našemu pánu a králi. Kol kolem je jeho zem. Červenkrál je nejbohatší pán, a tak dobrý, že mu není rovno pod sluncem." Zlatovláska hlavu v dlaních měla a sama sobě pověděla: "Ach já nešťastná, kam jsem jenom rozum dala, že jsem krále Červenkrále odmítala?"
Vlekou se, vlekou, až se na širé louky dostanou. Tam se páslo krav a volů stádo. Zlatovláska věděla by ráda: "Koho jsou ta stáda?"
"Červenkrále, našeho pána a krále."
"Kam jsem jenom rozum dala, že jsem si krále Červenkrále nevybrala?"
Vlekou se, vlekou, až se dostanou do dalekých hor. Proháněli se tam na pastvině nádherní koně. Zlatovláska se ptala zase pastýře, co koně pase: "Čí jsou to koně?"
"Našeho krále Červenkrále."
"Kam jsem jenom rozum dala, že jsem krále Červenkrále nechtěla? Tohle všecko jsem mohla mít a teď musím s ubohým žebrákem žít."
Když přes hory přejeli, do velikého města dojeli. "Komu tohle město patří?" Zlatovláska se na žebráka otočí a dívá se mu do očí.
"Tady naše město je a král Červenkrál zde panuje. Pod královským zámkem svou chaloupku mám, teď už tam nebudu sám. Já chodit po žebrotě budu a tebe každý den někam do práce pošlu. Večer přinesu, co od lidí dostanu. Ty také něco vyděláš a dobrou večeři pro nás dva přichystáš. Budeme žít blaze jako párek holoubků na zeleném stromě."
Polily slzy Zlatovlásku a nevydala ani hlásku.
Žebrák si z toho nic nedělal a v té roztrhané chalupě ji zanechal.
Ráno hned za svítání vstal a Zlatovlásce přikázal: "Já dnes po žebrotě půjdu a ty jdi sloužit do zámku. Budeš tam plet v zahradě a nezapomeň vzít pár mrkviček a trochu petržele. To už tak patří k našemu řemeslu. Večer budeme mít polívčičku a v ní petržel a mrkvičku."
Nebohá Zlatovláska se do zámku odebrala a v zámecké zahradě tam pracovala.
Povídali si mezi sebou zahradnice, že se mladý král Červenkrál asi ženit bude, když chce mít v pořádku zahrady i zámecké síně.
Zlatovláska si občas zhluboka vzdychla, ale nic neřekla.
Ryla a plela a při tom plení, si vzpomněla, že když chce mužův příkaz splnit, musí si tajně do kapsy pár mrkviček a trochu petrželky vzít.
Ale večer, když z práce odcházela, zahradník kontroloval, jestli u sebe nic nemá.
Doma jí muž vynadal, že se ani polívky s mrkvičkou nedočkal. A dodal: "Zítra ať jsi první v zahradě, abych kvůli tobě nepřišel za mříže. S králem Červenkrálem není radno žertovat. Když neumíš krást, musíš pracovat."
Když přišla ráno Zlatovláska do dvora, přistoupil k ní zahradník a začal žertovat. "Ty s těmi dlouhými prsty, ukaž je, ať vidíme, jak ti s nimi práce jde!"
Když si její prstíky prohlížel, tropit si z ní šašky chtěl, ale jen rozpačitě pověděl: "Tohle jsou ručičky nějaké princezničky!"
Jedna z komorných právě kolem šla a zahradník jí řekl, aby si do zámku Zlatovlásku na práci vzala, že by jim tam peří do duchen sypala, ale on že víc nechce, aby mu posílaly takové dělnice.
Komorné tedy Zlatovlásku do zámku na práci vzaly a tam jí uklízet pokoje nechaly.
Zlatovláska si povzdechla, jaká je to tam nádhera.
Za chvíli ji zavolaly, že jdou pro nevěstu stříhat šaty. Musela se postavit do řady a všecky komorné Zlatovlásku za nejhezčí a nejštíhlejší uznaly.
A tak na ní všechny šaty měřily, stříhaly a zlatem vyšívaly. Plnou parou pracovaly, aby šaty nachystaly, a až pozdě večer Zlatovlásku domů propustily.
Doma už na ni čekal její muž. "Kde jsi tak dlouho byla? Ukaž, cos dostala?"
"Na zámku jsem sloužila, nic jsem přinést nemohla," rozplakala se Zlatovláska. Když muž viděl, že by jí lítost mohla ublížit, hleděl si ji udobřit.
"Taky jsem byl dneska na zámku, v kuchyni koláče pekli na svatbu i mně dali trochu."
Z mošny žebrák vyložil vrchovatý talíř chutných koláčů.
Zlatovlásce moc chutnaly, protože právě takové byly, jaké doma jídávali. Tentokrát už také lépe spala, když svého muže jako laskavého poznala.
Ale ráno zase stejný byl a na Zlatovlásku spustil: "Nedá se nic dělat, zas musíš jít pracovat. Na zámku v kuchyni dnes budeš a večer mi hrníček teplé polívky přineseš! Schovej si hrníček pod zástěrku a nezapomeň na polívku!"
Po těch slovech ji ven vystrčil a sám se do města po žebrotě vypravil.
Dobře bylo v zámecké kuchyni Zlatovlásce, všichni ji tam měli v lásce.
Zlatovláska uměla nejlépe poradit, co a jak mají nachystat a navařit.
Den utekl jako voda a k večeru i trochu té polívky Zlatovláska pod zástěrkou pro žebráka měla.
Když se domů chystala, všichni chtěli, aby se alespoň na první tanec podívala. Nepustili ji a do sálu ji vnutili.
V sále už bylo plno a panstvo právě první tanec tančilo. Každý po boku svou tanečnici měl, jedině ženich-král Červenkrál, tam svou nevěstu neměl.
Červenkrál si z toho nic nedělal a hned ode dveří Zlatovlásku do kola vzal. Najednou polívka z hrníčku vyšplíchla a šaty jí polila.
Náramně se Zlatovláska styděla a vzápětí slyšela: "Králova tanečnice si šaty polila!"
Hned zvědavé panstvo tancovat přestalo a služebnictvo sem a tam běhalo.
V tom shonu a šumu všechny komorné Zlatovlásku obklopily. Do vedlejší komnaty ji zavedly, tam ji z chudých a prostých šatů svlékly a ty zlaté jí oblékly.
Zlatovláska se bránila, že musí domů, pravila. Ale komorné na to nic nedbaly, jen dál ji strojily a zdobily, že byla jako hvězda, která z nebe slétla.
Když nevěstu připravenou měly, dveře se otevřely a sám král Červenkrál přišel si pro ni.
Vesele se usmíval a srdečně jí povídal: "Poznáváš svého muže? Já už tě znám dobře. V šatech prostých, i v těchto královských."
Hned věděla, jak to bylo a kolik uhodilo. Jen mu prstíkem pohrozila, kterým ji nechal plet, pracovat a uklízet.
Všechno mu to odpustila, usmála se a do něho se zavěsila.
Král Červenkrál představil všem hostům svoji milou ženu a jejich královnu.
Byla slavná svatba a slavilo se až do bílého rána.
