Královna hadů
Byla jednou jedna pastýřka mladá, pod keřem našla bílého hada.
Had byl celý skrčený hladem, děvče mu dalo svůj hrnek s mlékem.
Jak had mléko lízal, hned se občerstvoval.
Když se dosyta občerstvil, tichounce se odplazil.
Děvče si svůj hrneček vzalo a po své práci pospíchalo.
Po nějakém čase pastýřka zamilovala se.
Chasník se jí převelice líbil, žádal o její ruku, jak jí slíbil,
protože však chudý byl, otci se nezalíbil.
Než-li se chasník vrátil zas, přišel k nim domů chudý čas.
Otcův dům jedna nehoda druhou stíhala,
až otce děvčete do chudoby vehnala.
Ale chasníkovi se zatím dobře vedlo,
na co sáhnul, to se mu povedlo.
Všecko, co počal, se mu zdařilo
a jeho jmění se mu den ode dne množilo.
Jakmile uplynula tři dlouhá léta,
chasník šel opět žádat onoho již zchudlého kmeta.
Když znovu otce o ruku krásné pastýřky žádal,
ten mu ji bez dalších řečí s radostí dával.
Vystrojili svatbu převeselou,
a tu náhle objevili hada mezi sebou.
Na něm krásná víla seděla
a nevěstě libým vílím hlasem pověděla:
"Ty jsi mne zemdlenou občerstvila a mlékem oživila,
dnes bych se zas já tobě ráda odměnila."
Po těch slovech z hlavy zlatou korunu vzala
a do klína ji nevěstě dala.
Všichni svatebčané se zlaté koruně divili, ani si nevšimli,
že víla zmizela a s ní její had bílý.
Mladí manželé se ze zlaté koruny radovali
a sobě i ostatním její štěstí předávali.
Od té doby všechno jejich dobré počínání,
měnilo se v hojné požehnání.
Štěstí už je nikdy neopustilo a vždycky se jim dobře dařilo.