Vřetánko, člunek a jehla
Jednou jedno děvčátko žilo, a když ještě maličké bylo,
otec i matka mu umřeli a samotné ho na světě nechali.
A v celé vsi to děvčátko nikoho než starou kmotru nemělo.
Kmotřička samotinká v chaloupce na konci vesnice bydlila a prací svých rukou se živila.
Předla, tkala a šila.
Stařenka opuštěné dítě k sobě vzala, k práci je přidržovala a ke všemu dobrému vychovávala.
Když bylo patnáct let té dívce, roznemohla se kmotra moc těžce a cítila, že už z postele nevstane a brzy zemře.
K posteli si děvče zavolala a takto k ní promlouvala: "Dceruško milá, přišla má poslední hodina, zůstaneš tu sama. Ale svou chaloupku ti odkážu, nad hlavou budeš mít střechu a k tomu vřetánko, tkalcovský člunek a jehlu. S těmi si vždycky něco vyděláš a o své živobytí se tak postaráš."
Na hlavu jí ruce položila, dívce požehnala a dodala: "Jen zůstaň vždycky hodná, nezapomínej na Pána Boha, dobře se ti povede a nebudeš se mít tak zle."
To její poslední slova byla a do rána zemřela.
Třetího dne ji pochovali a ze hřbitova se dívka vrátila samotná do chaloupky.
Jako kdysi její kmotra teď samotinká žila a stejně pilná byla.
Předla, tkala, šila a vším, co dělala, kmotřičku a Pána Boha chválila.
Na předení měla lnu pořád plnou komoru, zrovna jako by ho samo přibývalo a když utkala kus sukna nebo koberec nebo když ušila košili, hned se naskytl kupec.
Tak nikdy nouzi neměla a ještě sem tam potřebnějším pomohla.
V té době po celé zemi syn tamějšího krále jezdil a hledal si nevěstu, aby se oženil.
Chudou si vybrat neměl a bohatou on nechtěl.
A tak si řekl: "Mou ženou tedy ta nejchudší dívka bude a zároveň taková, která i nejbohatší je."
Když do dívčiny vsi přijel, vědět chtěl, tak jako všude, kde ta nejbohatší a nejchudší dívka je.
O té nejbohatší mu nejdříve všechno pověděli.
O nejchudší, co bydlí v chaloupce až na samém konci vesnice, mu mnoho říci nevěděli.
Ta bohatá v plné parádě na zápraží seděla, a když se králevic blížil, vstala, vstříc mu vyšla a jen se klaněla.
Pohlédl na ni a neřekl slovíčko ani.
Když dojel k chaloupce té nejchudší, dívčina nestála u dveří, ale ve světničce u kolovrátku seděla a předla.
Protože do světnice svítilo jasně slunce, princ oknem nahlídne, jak dívka pilně přede.
Od práce vzhlédla, oči sklopila a dál předla a předla, dokud králevic neodjel zase. Potom si vzdychla a postavila se: "To je tu najednou horko!" a šla otevřít okno, ale za jezdcem se dívala, dokud ještě bílá péra v jeho klobouku rozeznávala.
Mladá přadlena opět k práci sedla a dál předla.
A jak vrčel kolovrátek, připomněla si popěvek, který si kmotřička někdy broukala, když u kolovratu také sedávala.
Dívka si hned prozpěvovat začala: "Předu, předu tenkou nit, už by tu měl ženich být. Běž, vřetánko, hupy hupy, přiveď mi ho do chalupy."
A co se nestalo! Vřetánko jí mžikem z ruky vyskočilo a hup ze dveří pospíchalo.
A když s údivem vstala a za ním se podívala, viděla, že do polí hopkuje, točí se vesele a za sebou lesklou zlatou nit táhne. Za chvilku jí z očí zmizelo.
Když teď už neměla vřetánko, tkalcovský člunek vzala, ke stavu sedla a do tkaní se dala. Vřetánko zatím pořád dál a dál hopkovalo a pořád nit odvíjelo až králevice dohonilo. "Že by mi to vřetánko cestu ukazovalo?"
Králevic na místě koně obrátil a po té zlaté niti se zpátky navrátil. Vřetánko za ním pospíchalo a pořád se točilo a svou nit zase zpátky navíjelo.
Za stavem si mladá tkadlena prozpěvovat začala: "Běhej, člunku, osnovou jako rybka pod vodou. Hebký koberec mi tkej, ženicha jím uvítej."
A člunek jí rovnou z ruky vyskočil a hup ze dveří vyrazil.
A překrásný koberec na zápraží utkal hned, že takový ještě neviděl svět. Po stranách na něm kvetly růže a lilie a uprostřed vyrážely zelené šlahouny na zlaté půdě. Mezi nimi zajíci a králíci skákali. Výše zas hlavy jeleni a srnky vystrkovali. Nahoře ve větvích pestří ptáci docela jako živí seděli, div že nezazpívali.
Člunek poskakoval semo tamo a na koberci jako by to všechno rostlo od sebe samo.
Dívčina se k šití usadila, v ruce jehlu měla a zpívala: "Šiju, šiju, došiju, zelený věnec uviju. Jehlo, ušij, co tu není, ženich přijde do stavení."
A jehla jí z prstů vyskočila, jako blesk po světnici poletovat začala a práci za celý houf neviditelných duchů zastala. Stůl a lavičky se potáhly zeleným suknem, židle aksamitem a hedvábné záclony splývaly podél oken.
Sotva jehla poslední steh dokončila, už bylo oknem vidět na klobouku králevice bílá péra, kterého sem přivedlo po zlaté niti vřetánko.
Když králevic u chaloupky byl, hned s koně seskočil a po koberci do chaloupky vkročil.
Dál do světnice vstoupil, tam dívčina ve svých chudobných šatech stála a jako šípková růžička na keři se červenala.
"Ty jsi ta nejchudší a zároveň i nejbohatší! Pojď se mnou do města, tys moje vyvolená nevěsta!"
Dívčina nic neříkala, ale ruku mu hned podala. Králevic jí políbil a na koně dívčinu vysadil.
Odvezl si ji do královského zámku, kde brzo slavili svatbu. Žili tam spolu šťastně a spokojeně.
Vřetánko, člunek a jehlu uložili vděčně do královské pokladnice a chovali ten odkaz dobré kmotřičky v převeliké úctě.